Troje dveře do chrámu v nás. Symbolista František Bílek a jeho rodina v osidlech 20. století

„Dílo Františka Bílka je symbolem vnitřního úsilí umělce chápajícího tvůrčí projev jako modlitbu srdce a rukou. Svým významem oslovovalo a pronikalo do dalších oblastí společnosti a kultury,“ píše Martin Jindra.

V kapitole věnované sochaři a grafikovi Františku Bílkovi se zabývá především jeho tvorbou. Vznikem a osudy jeho zásadních děl, například sochou Mojžíše, která je umístěna na pražském Josefově v parku u Staronové synagogy.   

Osudy Bílka i potomků

Kniha se ale zdaleka nevěnuje jen světu výtvarného umění. Prostřednictvím osudů Bílkových potomků otevírá řadu dalších témat. V první řadě je to Církev československá, dnes Církev československá husitská, dále je to divadelní život, prostředí předválečné a protektorátní sociální péče, trampoty českých emigrantů v jižní Americe nebo udržování odkazu duchovně založeného umělce v absolutně neduchovních režimech.

Bílkova vila|foto:Eva Dvořáková

Obě Bílkovy děti narodily v Praze a dětství prožívali také v sochařově rodném Chýnově na Táborsku. V roce 1905 přišla na svět starší dcera Berta:

„Po otci podědila vztah k výtvarnému umění, v němž se zdokonalovala nejen v otcově ateliéru, ale rovněž na hodinách kreslení. Oba rodiče v ní vypěstovali lásku k hudbě. Vedle hodin klavíru účinkovala v komorním studentském kvartetu, které zkoušelo v Praze u Bílků. V Chýnově se společně s bratrem zapojila do bohaté činnosti Jednoty mládeže církve československé. Ve svém kouzelném dětském šibalství se dovedla rozehrát k nezapomenutelným výkonům na chýnovské ochotnické scéně. Ze sportů ráda plavala, hrála tenis, jezdila na lyžích a na kole.“

Z fary k divadlu

Syn Františka Bílka František Jaromír se narodil v roce 1907. Navzdory tomu, že už v dětství propadl divadlu a chtěl se mu věnovat i v dospělosti, stal se farářem Církve československé. Tak jak si to přál jeho otec.  

František Bílek: Mešní kalich ve tvaru přesýpacích hodin po 1920, Církev československá husitská|foto: Muzeum hlavního města Prahy

„Za otcův názor se postavila rovněž matka Berta Bílková, která by původně syna ráda viděla na lékařské fakultě. František Jaromír si nedokázal představit, že by přišel o rodinné zázemí, a otcovu přání se podvolil: ‚Ustoupil jsem, svěsil hlavu a sny, jež měly křídla orla, se měnily v drobný let skrovného ptáka,‘ charakterizoval ve svém životopise dramatické chvíle rozhodování.“

Jak se velmi rychle ukazovalo, společenský a kreativní František Jaromír byl ze své podstaty víc umělec než kněz. Odrazem toho byla i jeho neschopnost vycházet s penězi. František Jaromír Bílek po několika letech duchovní službu opustil, aby se věnoval divadlu. Jeho sestra Berta absolvovala Vyšší školu sociální péče a vypomáhala v soudní úřadovně pro péči o mládež.

První dětský domov

Po sňatku s inženýrem Bohuslavem Mildem byla několik let v domácnosti a pomáhala v Masarykově lidovýchovném ústavu. V roce 1934 ji oslovila Církev československá, aby se zapojila do charitativní práce. Berta tedy začala pracovat v církevním Ústředí sociální péče a v roce 1936 se stala jeho ředitelkou. O rok později tato sociální služba otevřela první dětský domov:

František Bílek|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

„Od září 1938 přijímal Dětský domov dr. Karla Farského děti z evakuovaného pohraničního území. V domově našlo v té době útočiště několik židovských dětí a dětí německých sociálních demokratů, které uprchly před nacisty. Jejich záchrana a následný přesun do zahraničí se podařily díky spolupráci pracovníků vinohradského sociálního odboru s distriktní duchovní svobodné církve z Anglie Rosalindou Lee.“  

Chod domova se podařilo udržet po celou válku, a to zejména díky stovkám dárců z řad Československé církve. Poválečný komunistický režim ovšem charitativní církevní organizace zrušil. Berta Mildová-Bílková se poté věnovala udržování odkazu svého otce. Její bratr po roce 1948 i se svou pětičlennou rodinou utekl do Uruguaye.

Více si poslechněte v dalším pořadu Ex libris. Připravila ho Veronika Kindlová.