Historik Wnuk vrací do evropských dějin lesní bratry. Protikomunistické partyzány z Pobaltí

Čtěte také

Kdo byli poslední obránci protektorátu? Desítky sotva zletilých chlapců z Dobrovolnické svatováclavské roty

Téma zpracoval ve své knize Lesní bratři. Protikomunistické podzemí v Litvě, Lotyšsku a Estonsku 1944–1956, kterou v překladu Michaly Benešové vydalo v roce 2025 nakladatelství Academia.

Pobaltské státy byly jediné země, které druhá světová válka vymazala z mapy Evropy. Ve hře velmocí byly podřízeny totalitní nadvládě Sovětského svazu. Dlouhé roky však tomuto bezpráví vzdorovaly a doufaly v podporu ze zahraničí.

Tisíce partyzánů čekaly v opozici, aby využily nového globálního válečného střetu Sovětů se Západem a získali pro své země opět nezávislost. Dnes víme, že se podpory ze Západu nikdy nedočkali.

Statečný boj za svobodu

I proto byli z Litvy koncem roku 1947 vysláni dva muži, aby v době nastávající železné opony o ozbrojeném odporu informovali.

Čtěte také

Historik Majewski: Nebýt nacistické invaze, Československo by se proměnilo v regulérní fašistický stát

„Oba se přes Polsko skutečně dostali do západní Evropy. Předali jim materiály pojednávající o společensko-politické situaci v Litvě, seznamy zatčených partyzánů, fotografie zachycující život a působení lesních bratrů i dopis adresovaný papeži Piovi XII. […] V podmínkách studené války měly materiály propašované kurýry i jejich výpovědi pro tajné služby velkou hodnotu. Nevyvolaly však efekt, na němž lesním bratrům nejvíce záleželo, tedy zvýšený zájem o Litvu,“ píše Wnuk. 

Hlavním cílem lesních bratrů totiž bylo obnovení nezávislosti pobaltských států, které byly v roce 1940 anektovány Sovětským svazem. Motivací byla také obrana před brutální sovětizací, masovými deportacemi (zejména v březnu 1949) a nucenou kolektivizací.

Lesní bratři využívali partyzánskou taktiku – budovali maskované bunkry v hlubokých lesích a bažinách, prováděli přepady sovětských úřadů, likvidovali kolaboranty. Nejlépe organizovaný a  početně nejsilnější byl odboj v Litvě.

V hájemství mýtu

V důsledku odporu proti násilné sovětizaci byly z malých pobaltských republik deportovány statisíce obyvatel. Další tisíce putovaly do vězení, ale i ke spolupráci se sověty. Velkým nebezpečím se tak pro odbojáře stávala především infiltrace jejich vlastních lidí.

Organizovaný oboj pomalu ustal po polovině 50. let. Partyzáni se však v lesích a na venkově schovávali i nadále, někteří byli ještě v 60. a 70. letech zadrženi či zabiti, jednotlivci se však dočkali znovunabyté svobody. 

Čtěte také

Definitivní konec války na Ukrajině přijde, až zemře Putin, míní spisovatel Kurkov

I přes svůj neúspěch jsou lesní bratři – dnes, po obnovení nezávislosti pobaltských států v roce 1991 – považováni za národní hrdiny a symbol odporu proti totalitě.

Například v Estonsku jejich boj učinil Mart Laar, – historik, revoluční aktivista a pozdější politik – ve své interpretaci moderních dějin jednou z nejdůležitějších událostí estonské historie. V Litvě byl zase Jonas Žemaitis (Vytautas), vůdce litevského odboje, který byl v roce 1954 sověty mučen a popraven, prohlášen čtvrtým prezidentem Litvy.

Lesní bratři jsou dnes v současných společnostech pobaltských národů nositeli významné funkce jakéhosi zakladatelského mýtu, z kterého vyvěrá jejich současná svoboda, tvrdí ve své knize Rafał Wnuk.

Poslechněte si celý pořad Ex libris, který připravil Ivan Malý.