Petr Honzejk: Na demonstracích opravdu nejde jen o Turka
Nikdy neříkej nahlas, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit, zní stará moudrost, která se vyskytuje už v Ezopových bajkách. Vláda Andreje Babiše, při svém nástupu ústy předsedy hlásila, že nepotřebuje sto dní hájení. A tak byla vyslyšena.
Už 49 dní po jejím nástupu se konají na řadě míst Česka velké demonstrace proti jejím krokům. Je to opravdu rychlost. Co se to děje? A co je spouštěčem a hlubší příčinou protestů?
Čtěte také
Formálně vzato lidé demonstrují na podporu prezidenta Petra Pavla, který brání nástupu kauzami a ostudami obtěžkaného Filipa Turka do pozice ministra životního prostředí. A čelí přitom drsnému tlaku, jak o tom přesvědčují esemesky ve stylu „Když Turka nejmenuješ tak uvidíš“, které na Hrad poslal šéfmotorista Petr Macinka.
Prezident se cítí být vydírán, říká, že podobné praktiky do demokratické politiky nepatří. Ustoupit samozřejmě nelze a lidé, kteří prezidenta chápou jako poslední instanci, která brání tomu, co je v jejich očích na nové vládě personálně i principiálně nejhorší, se za něj postavili.
Hluboký společenský konflikt
Demonstrace mají ovšem hlubší příčiny. Hranaté neštěstí jménem Turek je fakticky jenom spouštěčem protestů. Vláda toho za prvních několik dní totiž stihla udělat opravdu hodně, aby dala za pravdu těm, kteří tvrdili, že jí nepůjde jen o politiku odlišnou od vlády předcházející. Ale o celkovou změnu orientace země, ať už jde o vnitřní poměry, nebo vnější vazby.
Čtěte také
Rychlý seznam toho, co liberální části společnosti vadí: Je tu snaha zestátnit veřejnoprávní média, v čem každý, kdo vidí dál než za první roh, identifikuje snahu tato média oslabit, ovládnout či zlikvidovat.
Je tu stále nedořešený střet zájmů Andreje Babiše, neochota vymáhat nezákonně vyplacené dotace pro Agrofert, naopak schválené dotace další, což působí, jako by předseda vlády byl tak trochu i jejím majitelem. Je tu snaha vykostit zákon o státní službě, za kterou leckdo vidí záměr opětovně zpolitizovat státní správu, česky řečeno umístit do ní lidi, kteří půjdou vládě na ruku.
Je tu lavírování v zahraniční politice, neochota se dál finančně i vojensky podílet na pomoci Ukrajině, což ruský ministr zahraničí Lavrov ocenil výrokem, že se v Česku probudily „zdravé síly“.
Čtěte také
Je tu neschopnost se jasně postavit za evropské partnery, jmenovitě za Dánsko ve sporu s Donaldem Trumpem, který chce okupovat Grónsko. A je tu dokonce i likvidace pomoci prodemokratickým politikům a hnutím ve světě provedená v režii Petra Macinky. A dalo by se pokračovat.
Jenže ani tento seznam ještě plně nevysvětluje, proč se dala část společnosti do pohybu a vyrazila na náměstí. Liberálně smýšlející Čechy a Češky vede k protestu pochopení, nebo instinktivní pocit, že situace v naší zemi je součástí počínajícího celosvětového střetu. Střetu mezi principy otevřené a uzavřené společnosti, mezi empatií a sobectvím, mezi politikou bezohledné síly a politikou civilizované spolupráce.
Dění u nás je v tomto smyslu ozvěnou toho, co se děje v současných Spojených státech, kde vidíme totální obrat dosavadního přístupu k politice, reprezentovaný likvidací starých fungujících spojenectví a brutálním uplatňováním moci vůči vlastním občanům, které se už nezastaví ani před vraždami na ulici za bílého dne.
Lidé, kteří míří v Česku na náměstí, cítí, že současná česká vláda je v tomto civilizačním střetu na straně, kterou reprezentuje Donald Trump a v Evropě národně konzervativní síly, které současná americká administrativa podporuje – například vlády Viktora Orbána v Maďarsku, či Roberta Fica na Slovensku.
A nechtějí, aby Česko skončilo stejně. Proto jim stojí za to mrznout na demonstracích, podobně jako liberálům v Minnesotě. Ne, demonstrace v českých městech nejsou jen podporou prezidenta v jednom personálním sporu s vládou. Ale daleko širším principiálním protestem: znakem hlubokého společenského konfliktu, který bude pravděpodobně dál eskalovat.
Autor je komentátor Hospodářských novin
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
