Petr Fischer: Vládou šířené ústavní napětí pomáhá prezidentovi, ne Babišovu kabinetu

Tou nejméně příjemnou je zrušení odsouhlaseného rozdělení diplomatických postů, k nimž za souhlasu prezidenta přistoupila ještě předchozí vláda. Zcela neobvyklý krok nová vláda odůvodňuje tím, že velvyslanci budou mít od nového kabinetu jiné zadání a je proto nutné pozice přeobsadit.

Čtěte také

Šídlo: Macinka může prezidentovi znepříjemnit život. Babiš z toho není šťastný, ale řešení je na něm

Nepsaný zvyk zachování diplomatické kontinuity šel stranou i v jiném ohledu, tedy v přehlížení tradiční prezidentovy role v této věci. Jeho podpis nebyl v těchto záležitostech v minulosti (od Havla přes Klause po Zemana) nikdy ryze formální, a mělo se za to, že obsazení velvyslaneckých postů je společným dílem Černínu a Pražského hradu.

To vše, včetně klíčového sporu (ne)jmenování čestného prezidenta Motoristů Filipa Turka ministrem, svědčí o propuknutí tvrdého politického boje mezi vládní koalicí a prezidentem.

Premiér Andrej Babiš se ho snažil na začátku moderovat, nyní si ale ve věci případného znovuzvolení Petra Pavla přisadil. Česko tak prožívá dosud nejsilnější disonanci v exekutivě, která překračuje i názorové napětí mezi Havlem a Klausem v 90. letech minulého století.

Nerovnováha vnesená přímou volbou

To, že spolubytí či kohabitace Petra Pavla se stranami současné vládní koalice nebudou jednoduché, se dalo čekat. I jisté vyhrocení vztahů kvůli odporu prezidenta vůči Filipu Turkovi je ještě pochopitelné, dnešní otevřená ústavní válka je ale posun do jiné roviny.

Čtěte také

Prezident je sněhová vločka, sesype se, tvrdí Rajchl. Žáček: Macinka ukázal, že Babiš vládu neřídí

Hraje se o nárok na exekutivní moc, kterou vymezuje Ústava jasně ve prospěch vlády. Prezident ale dávno nemá jen reprezentativní roli, jak zdůrazňují Motoristé, SPD a nově i někteří politici ANO. Jeho otisky v ústavním systému jsou stále silnější.

Přestože po přechodu na přímou volbu nedošlo v pravomocích hlavy státu k žádným velkým přepisům, sama síla jeho přímého mandátu mu dává úplně jinou legitimitu, a tedy i ústavní váhu, jak už před schvalováním volby upozorňoval bývalý šéf Ústavního soudu Pavel Rychetský. Napětí mezi vládou a prezidentem, které dnes prožíváme a jež se stupňuje, je jasným důsledkem nerovnováhy vnesené přímou volbou.

Příležitost pro prezidenta

Ústava nejsou písmena napsaná na papíře, ale ústavní praxe. O ni a její budoucí podobu se dnes hraje. Prezident, posílen novou legitimitou, v ní žádá o výrazný podíl na výkonné moci, který vládní koalice odmítá, přičemž však dostatečně nevyužívá prostředky, jež jí Ústava poskytuje.

Čtěte také

Macinka je arogantní. Šokuje mě, že je stále ministrem a Babiš to bagatelizuje, hodnotí politolog

V klíčovém sporu o ministerský post pro Turka se vláda mediaci konfliktu Ústavním soudem vyhýbá, zlá krev zde nakypěná pak probublává jinými kanály do celého politického prostoru.

Není to úplně na škodu. Politika je konflikt a boj o moc. Vládnutí jako starosti o obec to ale nepomáhá, tam je potřeba spíše spolupráce. Politika je uměním vyvažovat obojí, a to, zdá se, jde momentálně lépe prezidentovi.

Přímočaré koaliční útoky na jeho politickou pozici paradoxně zvětšují jeho ústavní důležitost, o níž by jinak nikdo ani nepřemýšlel. Vláda dává příležitost hlavě státu vyniknout tím, jakou sílu ji sama ve svých výpadech přisuzuje. Paradoxně tak legitimizuje to, proti čemu sama bojuje: a tím je posilování poloprezidentského rázu české demokracie.

Ústavní napětí

Přímá volba prezidenta změnila mocenské váhy, jak přesně záleží už na samotných aktérech politické hry. Petr Pavel si přirozeně říká o své a vládní koalice se tomu neumí efektivně postavit rozumnou nabídkou komunikace.

Filozof a novinář Petr Fischer|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Ústavní napětí v české exekutivě tedy potrvá dál. Prezidentovi a jeho případné nové kandidatuře to nemůže uškodit, na rozdíl od vlády, která zbytečně vydává energii tam, kde vzhledem k jejím reformním sociálním slibům ani není potřeba.

Premiér Babiš si přál hladký politický provoz, a teď se sám pod tlakem svých koaličních přátel podílí na tom, aby drhnul více, než je nutné. A přitom tak zkušený politik…

Autor je komentátor časopisu Euro