Věděli jsme, že přijde peklo. A peklo opravdu přišlo, vzpomíná bohemista Jähn na konec války v Německu

Jähn prožil konec války v Meklenburku, ale jeho rodina pocházel z východního Pruska.

„Ve východním Prusku jsme bydlili na dosah ruských hraníc, jen 40 kilometrů. Byl jsem tehdy ještě hodně maličký. A tatínek seděl u atlasu, ukázal mi mapu Evropy, na ní gigantické Rusko a několik flíčků, co představovaly Německo. Často jsem o tom hovořil se svými sourozenci. Od té doby mě ta představa neustále pronásledovala,“ vzpomíná Karl-Heinz Jähn.

Bůh nám buď milostiv

Jeho rodina byla spíše měšťanská a průměrná, než že by se zapojovala do politiky. Držela se toho, co od ní společnost očekávala. I tak ale prý tušili, že konec války bude strašlivý.

Čtěte také

Norimberský proces: Ve smyslu obžaloby se necítím vinen. Plnil jsem rozkazy

„Měli jsme totiž příbuzné, kteří jako vojáci přicházeli na dovolenou. Jeden výrok jednoho mladého vojáka mě a moje sourozence provázel celou válku. Řekl: ‚Pokud se to, co jsme udělali v Polsku a v Rusku, převalí na nás, Bůh nám potom buď milostiv.‘“

Když se přibližovala fronta, jedno odpoledne vzala Jähnova rodina vozík, naložili pár věcí a vyrazili po ulici nahoru směrem k hradu. Za hradní vyvýšeninou se chtěli schovat v lese. 

„Po této cestě se proti nám plazil německý voják. Když jsme toho vojáka spatřili, byl beze zbraně, s panikou v očích. Byl roztrhanou a špinavou, zbědovanou a politováníhodnou bytostí, která vyvalila zděšeně oči. ‚Vy jste ještě neutekli? Rus je už‘, a jmenoval vesnici jen tři kilometry vzdálenou. Střelbu jsme slyšeli, i hučení letadel. Ten muž se plazil dál. Co se s ním stalo, nevím dodnes.“

Na noc se schovali v jakémsi úkrytu. „Věděli jsme, že to, co přijde, není katastrofa. Je to něco víc, je to peklo. A to peklo opravdu přišlo,“ vypráví Karl-Heinz Jähn.

Vojáci zpití mocí a alkoholem

V lese potkali první ruské vojáky. Malého Karla-Heinze zaujalo, že měly uniformy ověšené metály, které cinkaly. Jeden z nich nezúčastněně sledoval, jak se jedna z místních žen snažila utopit v rybníku. Jähnovi se snažili ochránit před Rusy svou osmnáctiletou dceru.

Čtěte také

„Německou otázku musíme vylikvidovat.“ Benešův projev předznamenal odsun lidí z Československa

Třináctiletý Karl-Heinz byl dobrý pozorovatel. Vypráví, že chování ruských vojáků považoval do určité míry za spravedlivé a divil se, že je hned nezastřelili. Zároveň si všímal bezmoci ruských velitelů.

„Nebyli s to zvládnout vojáky zpité mocí a prosáklé alkoholem. Dokonce raději zmizeli, než něco provedou. Ti by je totiž byli klidně odstřelili. Co je to za armádu, říkal jsem si. Normálně v armádě důstojníci poroučejí, ostatní poslouchají. V této ne.“

Rusové za sebou nechávali dojem banditů a pijanů. „Když jsme konečně dorazili k nám domů, našli jsme vyražené dveře, vyvrácené a sekerou rozmlácené byly i dveře od skříní. Ne proto, že by byly zamčené. Všechno jsme nechávali odemčené. Ale proto, že byli líní dveře otevřít,“ popisuje Jähn.

Co všechno zažil malý Karl-Heinz Jähn na konci druhé světové války? Poslechněte si celý Dokument Plus.