Láska je nejvíc. Dokument o komunikaci s nejbližšími v době kulturních válek
Dědeček a vnučka. Uznávaný muzikant a mladá aspirující novinářka. Dvě generace, dva světy a dva zcela odlišné pohledy na současnou geopolitickou situaci. Dovedou spolu mluvit, nebo se jen hádat?
Když přijde řeč na válku, migraci nebo ekologii, převládnou v debatě emoce. Rozhádat se dokážou letití přátelé i nejbližší příbuzní.
Autorka dokumentu Láska je nejvíc Kristýna Sedláčková objevila na internetu příspěvky svého dědy, známého hudebníka Romana Dragouna, a zjistila, že mezi nimi nestojí jen generační rozdíl. V dokumentu si klade otázku, jak mluvit s někým, koho milujete, ale jehož slova vás zraňují?
„To jsou strašně děsivé věci, ďábelské, to je satan, rozumíš tomu. Vždycky je třeba na to pohlížet úhlem Nového zákona. To znamená ano, odpouštět jistě, ale nepodporovat zlo,“ naléhavě vnučce vysvětluje Roman Dragoun svůj pohled na svět.
Čtěte také
Kristýna se však odmítá vzdát obrazu dědy, kterého zná z dětství. Hledá způsob, jak překonat komunikační bariéru a dojít k vzájemnému pochopení.
„Bohužel, ta pravda není jedna. Ty máš svou pravdu, děda má svou pravdu. Ještě je nějaká pravda někde uprostřed. Kdybys prožila život jako děda, tak možná máš stejné názory jako on,“ popisuje terapeutka Jitka Pražáková kulturní války v rodině. Každý je uzavřen ve své bublině, která jeho pravdu neustále potvrzuje.
Co nás skutečně rozděluje a co nás naopak může znovu spojit? Je možné udržet blízkost, i když spolu nesouhlasíme? A je láska skutečně víc než naše pravda? Poslechněte si dokument Láska je nejvíc o křehkosti rodinných vazeb v rozdělené společnosti.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
