Neuplyne den, abych se nebál, že můžu být dalším Georgem Floydem, tvrdí americký černošský farmář

26. červen 2021

Ve Spojených státech zazněl verdikt nad bývalým policistou Derekem Chauvinem, kterého porota už dřív uznala vinným z vraždy George Floyda. Celosvětově sledovaný případ tím ale stále není uzavřený, přetrvávají i hlubší problémy americké společnosti, které jeho smrt nasvítila.

Čtěte také

Když se loni po Floydově smrti strhly po celém světě, ale hlavně ve Spojených státech protesty historických rozměrů, lidem šlo o takzvaný systémový rasismus a netýká se jen práce amerických policejních sborů.

Černoši a lidé dalších menšin ho pociťují i v mnoha dalších oblastech, jako je bydlení, zemědělství, životní prostředí nebo volby. Co přesně mají tito lidé na mysli, když mluví o systémovém rasismu, a jak sami Afroameričané chápou hnutí Na černošských životech záleží, které získalo v současném boji za práva černochů prominentní postavení?

Černošská Amerika se za poslední rok s osudem George Floyda silně identifikovala a další miliony Američanů ji v tom podpořily. Floyd se stal tak silným symbolem – ne proto, že by jeho život byl příkladný, ale naopak proto, jak byl všední a skončil tragicky.

Mohu být další

„Mé vzdělání, úspěchy, nic z toho neznamená, že se mnou nebudou zacházet stejně jako s Georgem Floydem. Pokud jste černoch, lidé vás tady vnímají především takto. Můžete být na společenském žebříčku kdekoli, ale druhý den se můžete stát dalším Floydem. Když se okolnosti sejdou, můžu to být já, kdo bude obětí bělošské nadřazenosti a dalším klíčovým slovem na sociálních sítích. To je realita, se kterou se potýkáme,“ říká farmář Kamal Bell.

Čtěte také

Černošský farmář, který hospodaří na poli u města Durham, dál vypráví: „Neuplyne den, abych nemyslel na to, že se mi může něco přihodit, protože jsem černý. Musím si být neustále vědom toho, kde jsem, s kým mluvím, co se může stát. Neustále v pozoru.

A pokračuje: Byli jsme do zdejšího systému přesazeni z naší civilizace. Systém nás vychovává, určuje pravidla, ale nechce nést zodpovědnost. Naše komunity trpí zbraněmi a drogami, ale nejsme to my, kdo prosperuje z výroby zbraní a pašování drog. Já přemýšlím každý den o své pozici v tomto systému a o tom, jak ochránit svou rodinu, protože to je realita této země.“

Kamal usiluje o změnu tím, že pěstuje finančně dostupné zdravé jídlo pro chudé černošské komunity v Severní Karolíně.

„Potravinová poušť je oblast, kde je jídlo pro lidi špatně dostupné, hlavně to zdravé. Obchod nebo trh je daleko, nevede tam chodník, nemají auto, v jejich čtvrti je nebezpečno – všechno může hrát roli. Často jsou to chudé, černošské oblasti, a naše farma na taková místa dodává zdravé, finančně dostupné potraviny. Je to zase systémová věc, politicky to jde změnit pomalu a jíst musí každý. Naše farma je tak motorem změny v naší komunitě.“

Také tím, že se v ní Kamal zároveň snaží vychovávat další zemědělce. Afroamerických farmářů totiž za poslední století drasticky ubylo – za posledních sto let přišli o 90 procent půdy. Čelili během té doby systémové diskriminaci různých podob. Například neměli přístup k silně dotované půdě a nedostávali půjčky tak jako bělošští farmáři. O pozemky pak přicházeli často na jejich úkor.  

Sám sebe považuje Kamal Bell za Afričana žijícího v Americe. V zemi, se kterou ani několik generací po konci otroctví a platnosti segregačních zákonů stále není ztotožněný. A každou zprávu o fatálním policejním zákroku si bere velmi osobně.

Rakovinová ulička

Sharon Lavigneová ze St. James ve státě Louisiana si u svého domu nic k jídlu vypěstovat nemůže. Půda i voda široko daleko je zamořená toxickými látkami, její příbuzní a známí umírají na rakovinu – za posledních pět let prý v jejím okolí bylo třicet takových případů. „Včetně lidí z mé vlastní rodiny. Zrovna teď jsme pohřbili mého bratrance, co měl rakovinu a pak covid. Je to opravdu zlé. Rakovina je všude, mnoho lidí zemřelo, mnoho dalších je nemocných.“

Čtěte také

Lavingerová tvrdí, že továrny vypouštějí chemikálie vody, kterou tak nemohou pít. „Nemůžeme si ani nic vypěstovat, protože i půda je plná jedů. Chemikálie vypouštějí taky do vzduchu, který se nedá dýchat. A své podniky stavějí v chudých černošských obcích. Když to zkusí v bělošských, je to zamítnuto.“

Sharon proti této praxi přijela protestovat do hlavního města Washingtonu coby vůdčí postava své komunity, která je v údolí řeky Mississippi součástí víc než 100kilometrového pásu plného podniků těžkého průmyslu. Přezdívá se mu Rakovinová ulička, podle americké vlády patří tamní voda a ovzduší k nejjedovatějším v celé zemi a OSN tamní situaci označuje za příklad environmentálního rasismu.

Většinu tamních obyvatel tvoří chudí černošští Američané. Zástupci tamních továren i úřadů fatální dopady na zdraví obyvatel odmítají. Tvrdí, že důkazy o zvýšeném zdravotním riziku neexistují. Podle Sharon Lavigneové jsou naopak nepřehlédnutelné.

Rakovinová ulička, to byla původně přezdívka pro konkrétní ulici, kde se časté případy rakoviny začaly objevovat před víc než třiceti lety. Od té doby se tento název zažil pro celý okolní, víc než stokilometrový pás podél Mississippi.

Systémová diskriminace v Texasu

„Vykopávají naše lidi z hrobů a stavějí přes naše území ropovody a podobná potrubí. Bez povolení, přes naše posvátná místa, naše vesnice, vodní zdroje, přes všechno, co je nám drahé. Své památky nikdy nestrhnou, ale když jde o naše, tak je to v pořádku. To je rasismus,“ říká u Bílého domu Juan, kmenový předák z texaského kmene Carrizo, další z protestujících proti systémové diskriminaci nebělošských obyvatel v oblasti životního prostředí.

Čtěte také

V Texasu před dvěma lety schválili zpřísněný zákon, podle kterého za protest proti infrastruktuře fosilního průmyslu hrozí vězení. Podobné zákony platí či vznikají i v dalších amerických státech.

Samostatnou kapitolou je systémová diskriminace v oblasti bydlení. I v roce 2021 jsou Spojené státy zemí s intenzivní segregací a propastnými rozdíly v životních podmínkách a příležitostech.

Černoši už sice na rozdíl od podstatné části minulého století, oficiálně smějí koupit dům kdekoli, nebo si vzít v bance půjčku. I v důsledku rasistických zákonů minulosti ale stále jen menšina z nich svůj dům či byt vlastní. A pokud ano, odhadci či realitní makléři oceňují jejich domovy výrazně nižší hodnotou než srovnatelné nemovitosti bělošských rodin.

Nejnázornější ukázkou poslední doby byl hojně medializovaný případ smíšeného páru z Floridy. Když z domu odstranil všechny známky toho, že tam žije černošská rodina, teprve pak se nový odhad vyšplhal na úroveň v dané čtvrti obvyklou. Předtím byl v přepočtu skoro o 3 miliony korun nižší.

Baltimor a černý motýl

„Oblastem, kde žije většina černochů, říkáme v Baltimoru černý motýl. Na mapě to má takový tvar. A přesně se to kryje s oblastmi, kde je nejhorší péče o ženy v těhotenství. To má vliv na fyzické i mentální zdraví dětí. Na stejných místech je i nejhorší úmrtnost kojenců,“ tvrdí Marisela Gomezová, která pomáhá v Baltimoru.

Čtěte také

A pokračuje: „Podíváte se na další mapy a zjistíte – nejhorší školství s nejhorší docházkou, nejhorší bydlení s olověnými nátěry, šváby a prašností, co způsobuje astma – zase oblast černého motýla. Nejnižší příjmy, největší nezaměstnanost, nejvyšší kriminalita, gangy, komunity, odkud vězeňský systém vysává mladé muže, nejnižší předpokládaný věk dožití – zase tam. A pro dítě to začíná už v děloze,“ myslí si.

Alvin Tillery je docentem politologie Severozápadní univerzity z Evanstonu u Chicaga, což je mimo jiné první město, které reálně přikročilo k programu vyplácení reparací černošským obyvatelům za škody způsobené diskriminací v minulosti.

Tillery uvádí, že také on sám ještě za svého mládí přežil lynčování. Teď se profesně zabývá analýzou a historickým srovnáváním černošských hnutí za rovnoprávnost. V rozhovoru pro Český rozhlas a další zahraniční média nejprve mluvil o tom, proč mají Spojené státy stále takové problémy s rasovou spravedlností.

Black Lives Matter

Jak vlna protestů po smrti George Floyda vedená hnutím Black Lives Matter – Na černošských životech záleží – zapadá do tradice černošského aktivismu ve Spojených státech?

„Jasným cílem hnutí za občanská práva v 50. a 60. letech minulého století byla změna zákonů. Narušení pořádku rychle přecházelo ve vyjednávání s lokálními lídry, aby hnutí dosáhlo postupných změn. V jeho čele stála takzvaná Velká šestka včetně Martina Luthera Kinga. Oproti tomu Black Lives Matter je mnohem rušivější hnutí a nemá žádné centralizované vedení. Hodně akcí a vůdcovství se odehrává na lokální úrovni,“ odpovídá Tillery. 

„Jména lídrů většinou vůbec neznáme, což před šesti sedmi lety, tedy na počátku působení Black Lives Matter, vedlo mnoho výzkumníků včetně mě, k původní domněnce, že jde o nové sociální hnutí. Tedy takové, kterému jde o to vyjádřit se a působit rušivě, ale už ne tak o ovlivňování politiky a o výsledky. Jenže empirická data, která jsem za poslední čtyři roky o Black Lives Matter sesbíral, tohle dost popírají.“

Víc si už poslechněte v audiozáznamu pořadu Zaostřeno, které natočil Jan Kaliba. 

autor: Jan Kaliba
Spustit audio

Související