Neseme si v sobě 19. století. Bez něj nepochopíme současnost, míní kunsthistorik Urban

„Odstoupil jsem kvůli ministrovi, který už ve funkci není. Ale on byl pouhou viditelnou figurkou nějakého širšího stavu věcí. A to, že tam ten ministr není, situaci víceméně vůbec nezměnilo. Podmínky, které to nekulturní prostředí u nás vytváří, vedou k tomu, že řadu snů a cílů, které máte, vlastně není možné realizovat,“ upozorňuje.

Čtěte také

Nepřijetí demise Staňka je bizarní hra s občany. Pohrdání občanskou společností, říká historik umění Otto M. Urban

„Nejde jen o to, že Národní galerie ani po roce nemá generálního ředitele. Co bylo velmi problematické a je dodnes, je její statut. Jak je financována, jak je řízena, jak je strukturována a tak dále. To zůstalo stejné, tam se nezměnilo vůbec nic,“ vadí Urbanovi.

A dodává: „Jestliže tam vstoupí nový generální ředitel, bude řešit úplně stejné problémy jako ten předcházející. Stejný nezájem politiků o tu instituci a kulturu obecně.“ 

Dlouhé 19. století

Otto M. Urban jkurátorem stálé expozice Národní galerie s názvem Umění dlouhého století. Říká, že pod tímto pojmem chápou historikové většinou období od francouzské revoluce do 1. světové války. Expozice v Národní galerii ale představuje tuto epochu trochu odlišně.

Čtěte také

Národní galerii by klidně mohli řídit dva lidé, uvažuje dočasná ředitelka Nedoma

„Lišíme se datací začátku. Protože na konci 18. století, v roce 1796, byla v Praze založena Vlastenecká společnost přátel umění, jejíž činnost vytvořila zásadní předpoklady pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích,“ vysvětluje Urban.

„Stála za dvěma důležitými kroky. Prvním bylo založení veřejného muzea, ke kterému se vztahuje dnešní Národní galerie. Druhým bylo založení Akademie výtvarných umění v Praze. Konec dlouhého století jsme ponechali v období 1. světové války, které přirozeně tu etapu ukončilo,“ dodává kurátor.

Tato éra je podle něj stále živá. „Myslím, že i my si v současné době stopu dlouhého století neseme v sobě. Celá řada otázek se neustále navrací zpátky. Samozřejmě jsou ovlivněné zásadními změnami, kterými svět od té doby prošel. Ale pokud nebudeme reflektovat 19. století, těžko pochopíme naši současnost,“ vysvětluje.

Otevřené a velmi propojené století

Expozice dlouhého století podle Urbana ukazuje, co Národní galerie shromáždila za roky své existence. „Od počátku jsme se rozhodli, že nebudeme mít ambici vytvořit nový kánon českého umění té doby. Chtěli jsme ukázat něco jako portrét, obraz galerie, jak se vyvíjela,“ popisuje.

Připomíná, že ve sbírce je velké množství děl zahraničních umělců. Předcházející expozice, které se věnovaly 19. století, přitom podle Urbana byly často orientovány příliš národnostně. „Pestrost a barvitost dlouhého století se tím ztrácela. Proto jsme chtěli ukázat 19. století jako století otevřené a velmi propojené,“ vysvětluje.

Připomíná, že tehdejší umělec cestoval po světě stejně jako umělci starší či současní. „Na počátku se ještě držela linie italských cest, postupně se to začalo vychylovat směrem k Paříži. Mezinárodní zkušenost byla tehdy stejně důležitá, jako je dnes. A i velké postavy našeho národního umění měly velké ohlasy v zahraničí. Řada z nich tam měla své ateliéry,“ připomíná.

Emil Fila jako Picasso chudých?

„Takže naší snahou bylo ten jednoznačný pohled na dlouhé století nabourat a položit nějaké otázky. A jedním z velkých cílů bylo podpořit naše sebevědomí,“ pokračuje kurátor.

Čtěte také

V Národní galerii probíhá ukázka typické normalizace, varuje výtvarník Skála

„Určitý pocit sebepodceňování, který je řadě z nás bohužel vlastní, se projevuje i v interpretacích vlastní kultury nebo vlastního umění. Ten pocit není spojován jen s 19. stoletím, ale v řadě případů je i v současnosti,“ říká Urban.

Například o Emilu Filovi se občas podle něj mluví jako o Picassovi chudých, to ale Urban odmítá. „Nebyli jsme a ani dnes nejsme béčka,“ říká. 

Poslechněte si celý rozhovor Petra Viziny s Otto M. Urbanem.