Někdo musel něco dělat. Příběh protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů (1. část)
Brzy uplyne 70 let od chvíle, kdy členové odbojové skupiny bratří Mašínů uprchli z Československa. V noci z 3. na 4. října 1953 přešli Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata přes hranice do Východního Německa. První tři jmenovaní se probojovali na Západ, ačkoli proti nim stála obrovská přesila komunistických bezpečnostních složek (později vstoupili do americké armády), Švéda a Janata byli dopadeni.
Při příležitosti 70. výročí útěku se vracíme k historii skupiny, k jejím motivacím, akcím v Československu, k událostem v Německu – tématem se budeme zabývat i v příštích Příbězích 20. století. Pořad je věnován památce těch členů, kteří již nejsou naživu, a jejich blízkým. Zbyněk Janata, Václav Švéda a Ctibor Novák byli popraveni v roce 1955. Ctirad Mašín zemřel v srpnu 2011. Milan Paumer v červenci 2010, Vladimír Hradec v únoru 2020.
Příběh bratří Mašínů, jejich rodiny a dalších lidí, kteří měli se skupinou co do činění, je natolik obsáhlý, že jej pochopitelně nelze na ploše rozhlasového dokumentu vylíčit v úplnosti. Na následujících řádcích tedy připomínáme podrobněji například počátky, které jsme v pořadu museli zestručnit – a přitom je nelze pominout.
Otcův příklad
Bratři Ctirad (1930–2011) a Josef (1932) Mašínové se narodili do rodiny legionáře Josefa Mašína (1896–1942) a jeho ženy Zdeny rozené Novákové (1907–1956).
Armádní důstojník Mašín si prý přál sedm synů, protože takový byl počet mužů potřebných k ovládání kanónu: ze začátku to vycházelo, ale třetí a poslední dítě byla dcera Zdena (1933), které doma začali říkat Nenda nebo Nenuška. Měla těžkou vrozenou vadu rukou a nohou, kvůli postiženým kloubům nemohla chodit.
V březnu 1939 podplukovníka Josefa Mašína suspendovali, protože odmítl kapitulovat před nacisty. Odešel do ilegality a stal se členem legendární odbojové zpravodajské skupiny Tři králové (Josef Balabán, Josef Mašín, Václav Morávek). Předcházelo tomu prý těžké rozhodování, starost o rodinu a zvláště o dceru znamenala značnou zátěž.
Zdena Mašínová mladší vzpomíná, že „matka s otcovým záměrem souhlasila a vzala na sebe veškerou zodpovědnost a úsilí o naši výchovu. Od té doby nás doma přepadalo gestapo. Spala jsem v dětské postýlce a najednou nade mnou stál chlap a ptal se: ,Kde máš tatíčka?‘ A to se v různých podobách opakovalo, až při jedné z těch razií počátkem 40. roku dalo gestapo ultimátum, že musíme během 24 hodin opustit Prahu. Maminka si vzpomněla na jednoho stavitele z Poděbrad, kde se nedávno léčila se srdcem, že by jí mohl poradit.“ Známý pomohl a Zdena Mašínová starší se i s dětmi a tchyní nastěhovala do ještě nedostavěné vilky v Poděbradech.
Návštěvy německé tajné policie pokračovaly i tam: „Od nejútlejšího dětství si pamatuju rozházený byt, výslechy matky i nás dětí. Dům v Poděbradech byl velmi chladný, tlak intenzivní a všechno to velice působilo na matku našeho otce, která po několika měsících strastí zemřela. Právě v té době byly návštěvy gestapa nejintenzivnější, poněvadž Němci počítali s tím, že otec bude chtít babičku ještě vidět.“
I po pohřbu Marie Mašínové přicházeli němečtí tajní v jakýkoli čas a vždy nečekaně, přesto se Josef Mašín dokázal podívat domů. Zdena vzpomíná, že se jedné noci opět kdosi nakláněl nad její postelí, a když otevřela oči, stáli tam matka a otec, který uskočil a zmizel. Dospělí jí zážitek ráno vymlouvali, teprve po válce se dozvěděla, že to nebyl sen, že otec opravdu přišel a mluvil s jejím bratrem Ctiradem.
Dne 13. května 1941 byl Josef Mašín zatčen. V lednu 1942 sebralo gestapo také jeho ženu a vydalo příkaz či doporučení, aby byly děti předány k adopci. Zdena by nejspíš nepřežila, nacisté postižené zabíjeli. Sourozence zachránila německá hospodyně Marie Neubauerová, která je duchapřítomně odmítla vydat, s argumentem, že není rodinný příslušník.
A především jim pomohla babička z matčiny strany Emma Nováková (1878–1977), která se rychle dostavila do úřadovny policie a svou dobrou němčinou – před lety pracovala ve Vídni – rezolutně oznámila, že děti „vychová v říšském duchu“, což samozřejmě neměla v úmyslu, ale gestapu to kupodivu stačilo.
Zdena Mašínová starší se ve vězení na Pankráci dostala na jednu celu s pozdější národně-socialistickou poslankyní Miladou Horákovou, porozuměly si, staly se z nich přítelkyně. V kriminále se manželé Mašínovi zřejmě naposledy ocitli nablízku: Němci se snažili Josefa zlomit a nechali ho nahlédnout kukátkem do manželčiny cely. Zlomit se nedal, zabili ho 30. června 1942 při hromadné popravě 73 lidí na střelnici v Kobylisích.
Někdy v té době začínala Zdena mladší chodit (do první třídy nastoupila v osmi letech, to ji ještě Ctirad vozil v kočárku a na zádech ji nosil do patra). Dál podstupovala lékařské zákroky.
Děti směly matku ve vězení navštívit v doprovodu babičky Emmy a donést jí prádlo. Domů se vrátila v srpnu 1942, zůstávala pod policejním dohledem, byla nemocná a oslabená. Ctirad a Josef Mašínové se už jako kluci zapojili do odboje a vedle dalších počinů skrývali na sklonku války s rodinnou pomocí dva uprchlé ruské zajatce.
Zdena mladší o tom věděla a říká, že když v květnu 1945 dorazila do Poděbrad Rudá armáda, kterou Mašínovi vítali (vyvěsili na oslavu rudý prapor), „klekl si jeden z vojáků před maminku a prosil, aby si ho vzala. Za žádnou cenu nechtěl zpátky do Sovětského svazu. My jsme měli nějaké znalosti o Rusku, ale teprve později jsme plně pochopili, jakou povahu má sovětská moc.“
Josef Mašín se snažil své blízké zabezpečit a před odchodem do ilegality přepsal na potomky rodový statek v Lošanech: synové dostali po třech osminách, Zdena se stala majitelkou dvou osmin. Tehdy to nejspíš nevěděla. Za dlouhých pobytů v nemocnici jí chyběly děti, silně přilnula k bratrům. Josef ji jako kluk rád škádlil, starší Ctirad byl introvertní a zodpovědný, ocitl se v pozici hlavy rodiny a Zdena cítila, že to bere vážně.
Po osvobození Československa se objevovaly zprávy, že Josefa Mašína někdo viděl v koncentračním táboře, u partyzánů, v Anglii. Za čas se potvrdilo, že zprávy jsou mylné a naděje marné, a našly se dva motáky, které napsal před popravou.
Dopis dětem byl uschován ve dveřích cely č. 10 v pankrácké věznici: „Drahé moje děti! Posílám Vám poslední svůj pozdrav před svým odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám a to mne nejvíc tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě mne pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtěli porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byly porobenými otroky, nýbrž abyste zůstaly svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha.“
Často se píše, že dopis byl do budoucna zavazující pro Mašínovy syny. Otcův odkaz jistě ano, ale k poslednímu dopisu se v rozhovorech nejčastěji vrací právě Zdena. Otcův poslední list byl pro ni „zásadní“, byl to „odkaz“, byl „určující pro to, jací jsme pak byli“.
V roce 1946 odjela Zdena s babičkou do Frývaldova/Jeseníku. Emma Nováková tam pro změnu pomáhala synovi, který se rovněž vrátil z nacistického vězení. Ctibor Novák (1902–1955) nebyl jednoduše uchopitelný člověk: v roce 1945 přesvědčený komunista, později důležitá postava protikomunistické skupiny. Po válce velel internačním táborům pro Němce, podle dobových dokumentů si při tom počínal eufemisticky řečeno problematicky, odpovídal za smrt několika lidí. V rodině pak došlo k roztržce – neboť se Ctibor Novák oženil s Němkou.
Po květnu 1945 se Mašínovi vzpamatovávali z tragických následků německé okupace: několik týraných, vězněných a otřesených, několik mrtvých (vedle Josefa Mašína a jeho matky i Emmin bratr Leopold Novák, který zahynul v Mauthausenu). Nahlíženo prismatem oficiálních poct, patřili k národním hrdinům, Josef byl in memoriam povýšen na brigádního generála, pojmenovali po něm ulici, jeho žena dostala od prezidenta medaili Za zásluhy I. stupně, synové vyznamenání Za chrabrost.
V čase mezi dvěma totalitami
Zdena Mašínová starší se zpočátku výrazně nevymezovala vůči komunistické straně (možná byla do jisté míry pod bratrovým vlivem) ani proti národně-socialistickému a prosovětskému kursu Národní fronty (k níž patřila i její spoluvězeňkyně Milada Horáková), v únoru 1948 dokonce vstoupila do KSČ a snad i do akčního výboru.
Důvody lze dnes jen odhadovat, děti její krátké členství ve straně spojují s její angažovaností v odbojářských organizacích, které byly v květnu 1948 sloučeny do Svazu bojovníků za svobodu. Je zřejmé, že nešlo o ideologický zápal, už proto, že Zdena Mašínová byla evangelička.
Odmítavý vztah k novému režimu se u Mašínů, stejně jako v mnoha dalších rodinách, vyvíjel postupně: po únoru 1948 se potvrdilo, že politici KSČ dlouhodobě lhali (oficiálně například před převratem tvrdili, že živnosti zůstanou zachovány, kolchozy u nás nebudou atd.) a budují stát podle sovětského vzoru; Ctirad a Josef byli skauti a komunisté skauting záhy zakázali; začaly vykonstruované procesy, popravy, rodinní přátelé končili za mřížemi, přicházeli o majetky, mizeli v exilu.
Mašínovi se kvůli nevhodnému třídnímu původu museli vystěhovat z poděbradského domku, později jim byl ukraden rodový statek v Lošanech, na němž hospodařil nájemník Jaroslav Macháček. Bratři nesměli studovat podle vlastní volby. V září 1949 byla zatčena a v následujícím roce zavražděna Milada Horáková, tehdy Zdena Mašínová, prý na protest, vystoupila z KSČ.
Synové Josefa Mašína čekali, že dojde k protikomunistickému povstání a také k otevřenému konfliktu mezi demokratickým světem a sovětským blokem. To se nestalo, a tak se v roce 1951 pustili do odboje po svém. Jak vzpomínal člen odbojové skupiny a přítel bratří Mašínů Milan Paumer: „Pořád jsme čekali a pořád se nic nedělo. Někdo musel něco dělat.“
Odboj bez podpory
Vedle bratrů Mašínových, jimž pomáhal strýc Ctibor Novák, tvořili jádro bezejmenné odbojové organizace i další lidé, především zmíněný Milan Paumer (1931–2010), Zbyněk Janata (1932–1955), Vladimír Hradec (1931–2020) a později Václav Švéda (1921–1955).
První akcí, spíše klukovskou, bylo vystoupení proti komunistické mládeži na oslavách 1. máje. Oslavující mládežníci se pohybovali po městě na kolech – a mladí odpůrci nového režimu rozházeli na silnici napínáčky, aby překazili radostnou jízdu opentlených cyklistů.
S narůstajícím útlakem ze strany vládnoucí KSČ se rozhodli přejít do skutečného odboje a opatřit si zbraně potřebné na sabotážní akce a ozbrojený odpor. Ukradli samopaly z místního muzea, ty však byly bez uzávěrů, a tedy nepoužitelné.
Uvažovali o krádeži ve Svazarmu, tam však byly jen lehké zbraně, volba nakonec padla na samopaly, které nově fasovala armáda, policie i Lidové milice. Milan Paumer vzpomínal: „Tehdy jsme stále mysleli, že bude povstání. Pražské povstání bylo ještě živé a my jsme počítali, že se přes rozhlas dozvíme, co se děje.“
Prvním cílem skupiny byly policejní stanice v Chlumci nad Cidlinou a v Čelákovicích, Milan Paumer během těchto akcí řídil auto. Při akcích si Mašínové a spol. „připsali“ první oběti – v září 1951 se v Chlumci Ctiradovi nepodařilo omráčit esenbáka Oldřicha Kašíka, ten se pokusil bránit pistolí a Josef Mašín ho zastřelil. „Byl to šok, doufal jsem, že se to nestane, ale nedovedl jsem si zdůvodnit, jak bychom mohli nechat toho chlapa živého, a vystavit se tak riziku prozrazení,“ říkal Milan Paumer.
Po neúspěchu v Chlumci při další akci v Čelákovicích (rovněž v září) preventivně zabili policistu. Ke stanici SNB dorazili v unesené sanitce, tehdy zemřel esenbák Jaroslav Honzátko. Klíče od skříně se zbraněmi odbojářům nevydal, dobyli se do ní tedy násilím.
V odpovědích na četné otázky týkající se zabitých policistů, Milan Paumer vždy poukazoval na to, že protivníci měli také zbraně a neváhali je používat. A Josef Mašín k tomu řekl: „Lidé, kteří tehdy přišli o život, byli bez výjimky ozbrojení. Chtěli jsme bojovat proti komunistům, ti vyhlásili občanskou válku většině českého národa. Ve válce jsou oběti na obou stranách. Mnoho lidí odešlo, tisíce byly v lágrech, stovky zavražděny.“
V roce 1951 byl Ctirad Mašín v souvislosti s pomocí jistému politikovi, který se chtěl dostat za hranice, zatčen. Policie sebrala i Josefa a Ctibora Nováka, ale ti byli po několika měsících propuštěni. S útoky na stanice SNB si je vyšetřovatelé nespojili. Ctirad byl 15. srpna odsouzen na dva a půl roku za přípravu útěku na Západ a neoprávněné držení zbraně.
Z pankrácké věznice v Praze putoval do pracovního tábora v Jáchymově těžit uran. Nejdřív fáral na dole Prokop, později byl přeřazen na důl Mariánská. Přátelé se snažili získat peníze, potřebné pro Ctiradovo vysvobození, Janata navrhl přepadnout vůz převážející výplaty do továrny, kde pracoval (šlo o 900 tisíc korun).
Čtěte také
Přepadení předcházely tři nepovedené pokusy, na něž si Milan Paumer vždy bral dovolenou a jeho kolegové už se začali zajímat, proč si ji bere vždy ve stejný den. Proto se přepadení nakonec zúčastnili jen Václav Švéda s Josefem Mašínem.
Paumer událost líčil takto: „Švéda s Pepou to auto zastavili, převlečeni do milicionářské uniformy. Pokladník ale nechtěl vylézt z auta. Začal se vyptávat, kluci ho chtěli vytáhnout, ale on vyskočil sám, oběhl auto, vytáhl bouchačku a namířil ji na Pepu. Byl asi rozhodnutý vystřelit, protože když Pepa po něm skočil, spadli do příkopu a bouchačka bouchla. Naneštěstí ta bouchačka byla namířena na něj…“ Podle Milana Paumera šlo v případě smrti pokladníka Josefa Rošického o nešťastnou náhodu.
V roce 1953 měla skupina zbraně a Ctirad byl propuštěn z vězení na amnestii. Mašínové a spol. zvažovali, co dál: Odejít za hranice? Spáchat atentát? Přepadnout policejní autobus? Nebo vlak s uranovou rudou mířící do Sovětského svazu? Významný hlas měl v té době ve skupině i strýc Ctibor Novák. Nakonec se Mašínové rozhodli k odchodu na Západ – protikomunistické povstání nenastalo, hrozilo jim zatčení a odvedení do armády, usoudili, že pokud se přidají k Američanům, budou prospěšnější.
V říjnu 1952 zběhl Milan Paumer z vojny. V Poděbradech na něj čekal Josef, ostatní uprchlíci již mířili na Horu Svaté Kateřiny na východoněmecké hranici…
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, které tentokrát vznikly i díky pomoci Ústavu pro studium totalitních režimů.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
