Nejhorší hladomory 20. století byly v SSSR. Zemřelo asi 5 milionů lidí, popisuje rusista a překladatel Vlaku do Samarkandu Šedivý

25. listopad 2022

Na podzim roku 1923 bylo třeba přepravit z hladomorem deptaného Povolží do Turkestánu 500 dětských sirotků. Aby nezemřely hlady. Píše o tom ve své knize Vlak do Samarkandu ruská spisovatelka Guzel Jachinová. „Není to jen téma ruského hladomoru, ale většina temných stránek sovětské historie je v literatuře ale i v ruské společnosti dodnes opomíjená. Dokonce bych řekl, že se s tím společnost vyrovnat nedokázala,“ říká rusista a překladatel knihy Jakub Šedivý.

U nás se málo ví, že nejhorší hladomory 20. století decimovaly hlavně totalitní režimy Číny a Sovětského svazu.

„Hladomor v Povolží byl jedním ze tří, které postihly Sovětský svaz během celého století. Probíhal před sto lety, respektive v letech 1921 až 1922. A jeho příčiny byly dvojí,“ vysvětluje.

Hladomorem bylo postiženo až 40 milionů Rusů.
Jakub Šedivý

Čtěte také

„Byla to neúroda v kombinaci se zdecimovanou zemí po občanské válce a pak i politika bolševické vlády, která zabavovala rolníkům úrodu. Rekvírovali obilí, dobytek, potraviny. V historických pramenech se píše, že bylo zabaveno až devět desetin úrody, takže rolníci nemohli následující rok zasít.“

„Říká se, že tímto hladomorem bylo postiženo až 40 milionů lidí v Rusku. V historických pramenech se uvádí, že zemřelo kolem 5 milionů lidí. Takže šlo od středověku o největší demografickou katastrofu v Evropě,“ doplňuje rusista a překladatel.

Obvinili ji z falšování historie

Román Vlak do Samarkandu popisuje měsíc a půl trvající transport 500 sirotků.

„Guzel Jachinová než se pustí do psaní, zkoumá historické reálie a do těchto kulis pak zasazuje vlastní příběh. Když vydala první knihu Zulejka otevírá oči, tak byla obviněna z falšování a očerňování sovětské historie. To stejné se stalo i teď, dokonce i z plagiátorství… Ona pak ale napsala dlouhý článek v Nové Gazetě, kde dokládala každou pasáž z románu i historický zdroj,“ říká překladatel. 

Ve Vlaku do Samarkandu autorku inspiroval příběh vlastního dědečka.
Jakub Šedivý

V některých případech čerpala z pamětí sociálních pracovnic, které se ve 20. a 30. letech staraly o bezprizorní děti, jeden chlapec dokonce kvůli hladu jedl hlínu. „Jednotlivé příběhy dětí jsou skutečné, historické události jsou skutečné, akorát to nejsou reálné historické postavy,“ vysvětluje. 

Čtěte také

Jachinová je ruská spisovatelka tatarského původu. Její prvotina Zulejka otevírá oči se stala bestsellerem a přeložena byla do téměř 40 jazyků, prodalo se přes milion výtisků. 

„Sama tvrdí, že by ráda napsala román ze současnosti, ale že to neumí a téma minulosti si ji tak nějak samo našlo. V prvním románu totiž volně zpracovala příběh své babičky, která byla jednou z dívek kulaků deportovaných do Kazachstánu. Ve Vlaku do Samarkandu ji inspiroval příběh vlastního dědečka, který byl jedním z dětí, které jely právě tímto vlakem,“ uzavírá.

Celé Hovory Vladimíra Kroce najdete v audiozáznamu.

autoři: Vladimír Kroc , lup
Spustit audio

Související