Nejen Indonésie a Thajsko uvažují o zdanění digitálních nomádů. „Pokud budou platit daň za svobodu, odejdou,“ myslí si místní

Ve chvíli, kdy tito většinou mladí začnou platit daň ze své svobody, nebude to znamenat jejich odchod o dům dál, nebo spíš o daňový ráj dál?

Čtěte také

Kancelář, nebo home office? Udělejte v práci příjemně a nechte zaměstnance vybrat, radí investorka Rychnovská z ASB Group

Mezi mnichy v chrámu Wat Tha-i Mai na jižním okraji thajského města Chiang Mai se pohybuje i 36letý Steve. Brit, který vyměnil sice milovaný, ale hektický a předražený Sheffield za někdejší sídlo království Lanna, druhé největší město Thajska. Nemá mnišský hábit ani oholenou hlavu, chodí sem příležitostně pokaždé v sandálech a v kraťasech. Turistou ale není. 

„To místo je naprostý ideál. Vyšší nadmořská výška znamená, že tu není celý rok takové horko jako v Bangkoku. Ceny jsou na polovině a životní tempo klidné. Tady nikdo nespěchá. Navíc mají skvělé jídlo a internet naprosto všude. A kdybych potřeboval nutně domů do Británie, každou hodinu letí letadlo z Bangkoku. Domů do Evropy se dostanu za pár hodin,“ popisuje.

Čtěte také

Petr Honzejk: Krize je příležitost pro nová řešení – zlepšení krizového plánování, digitalizaci školství, home office, omezení byrokracie

„Jediné, co vám může překazit požitek z kanceláře v kavárně, baru nebo na masážích nohou, je špatný internet. Jinak vám všude přinesou jídlo nebo skvělou kávu až pod nos. A když vás to tam přestane bavit, prostě jdete o město nebo zemi dál. Začínal jsem jako turista – typický baťůžkář, ale postupně jsem zjistil, že být digitálním nomádem je mnohem zajímavější. A výnosnější,“ dodává Steve. 

Do kategorie digitální nomád se vejde každý, kdo jako hlavní výrobní prostředek používá notebook, tablet nebo mobilní telefon, rád cestuje a protože si umí práci sám zorganizovat, dokáže všechny schůzky se zákazníky, podřízenými nebo obchodními partnery obstarat on-line. Vrcholem osobního kontaktu je pro digitálního nomáda on-line schůzka přes nejrůznější platformy.

Nomádi už v asi 50 zemích

Podle amerického Institutu migrační politiky vydává 25 zemí světa víza pro digitální nomády. Nomad Girl blog – volné sdružení přispěvatelů ale tvrdí, že takových zemí je už bezmála 50. 

Kdo o víza žádá, musí být starší 18 let, doložit přesně vymezený roční nebo měsíční příjem a pracovat musí i pro jasně dohledatelnou firmu s garantovaným ročním obratem. S tím, jak se v post covidovém světě změnila pravidla, typy i délka víz, některá se v podstatě sama automaticky stala nomádskými.

Čtěte také

Chudý Laos si nechal Číňany postavit supermoderní železnici – a stal se nejzadluženější zemí světa

Světová organizace cestovního ruchu odhaduje, že například v Británii momentálně „digitálně nomádí“ až dva milióny lidí – domácích i cizinců. Ve Spojených státech je to až 8 milionů a v zemích jihovýchodní Asie stejně fungují desítky milionů lidí.

Přitom prvním státem světa, kde si finanční a imigrační úřady uvědomily, proč je dobré lákat digitální nomády, bylo Estonsko, které tento typ víz zavedlo už v roce 2019.

Až pak se přidávaly Německo, Mexiko, Indonésie nebo Austrálie. A také Česko. Specializovaný server Visa Guide World tvrdí, že cena takového víza, které české ministerstvo zahraničí uděluje prostřednictvím našich ambasád ve světě, stojí v přepočtu více než 5 tisíc korun. Platí maximálně rok, ale prodloužit ho jde o další dva roky. 

„Pracuji jako fotograf a Česká republika je pro mé povolání naprosto ideální destinací. Máte všechno – krásnou přírodu, bohatá města i chudší zákoutí nebo historické památky. Potkávají se tu zajímaví lidé ze všech koutů planety. Věkově jsem na kategorii digitální nomád už trochu starý, takže jsem spíš nomád, který pendluje jen mezi dvěma body: Čínou a Českou republikou,“ říká Číňan Artur na vernisáži v obchodním domě v čínském městě Čcheng-Tu. 

Zdanit, nebo ne?

Zlaté časy, kdy se digitální nomádi pohybovali napříč časovými pásmy a kulturami ale končí. Alespoň v Asii. Příjmy nomádů tam začínají zajímat finanční úřady a do hry vstupují i imigrační úředníci.

Čtěte také

Home office aneb práce z domova. Jak tento pojem chápou Angličané?

Pandemii covidu v indonéském turistickém ráji na ostrově Bali přečkalo kolem 5 tisíc zahraničních nomádů. Dva roky tam utráceli, ale hlavně vydělávali velké peníze, na které stát, kde žili, nedosáhl. Nejen v Indonésii, ale i v Thajsku, na Srí Lance a Malajsii se proto rozhořela debata, co s tím a jak je zdanit. 

„Je to těžká volba. Když je stát zdaní, odejdou jinam. A některé země je nezdaní nikdy. Když je nezdaníme, přijdeme asi o pár milionů na daních, ale peníze cizinců tady živí celé rodiny místních. Cizinci platí nájmy, chodí do obchodů, barů, restaurací. Najímají si taxíkáře, používají mobilní telefony. Je to citlivé téma. A co si budeme povídat – z peněz, které náš stát vybere na daních, my obyčejní lidé neuvidíme ani rupii,“ uvažuje místní taxíkář Musuf. 

Jak v dnešním globalizovaném světě funguje digitální nomád a má „povolání snů“ nějaké limity? Odpovědi hledá pořad Zaostřeno Davida Jakše. (Repríza.)