Nádražím Bubny odešly do transportů desítky tisíc Židů. Připomene je Památník ticha
Památník ticha připomene na pražském nádraží Bubny deportace Židů během 2. světové války. Jak bude památník vypadat, si ode dneška můžete prohlédnout v budově Novoměstské radnice na Karlově náměstí.
„Nádražím Bubny odešlo na 50 tisíc pražských Židů do transportů, do deportací a 90 % z nich skončilo smrtí v koncentračních táborech na různých místech Evropy,“ připomíná autor projektu Pavel Štingl, filmový dokumentarista a ředitel obecně prospěšné společnosti Památník Šoa Praha.
Povolení od Českých drah a projekt už tedy nezisková společnost má. Teď shání peníze.
Když bude vše bez komplikací, otevře Památník ticha příští rok na podzim na kulaté výročí prvních transportů z Prahy. Pesimističtější varianta otevření je za tři čtyři roky. Jak bude bubenské nádraží vypadat?
„Bude tam stálá expozice, která svým způsobem bude navazovat na terezínskou expozici, navazuje i na Pinkasovu synagogu, která je nesmírně důležitým místem v Praze, které připomíná tyto události. Ale nádraží by mělo být aktivním centrem: mělo by neustále nabízet nové výstavy, velice současné pohledy. Mělo by řešit i svět, který žijeme, protože jak jinak ho řešit než s nějakou historickou zkušeností, kterou zhodnotíme,“ odpovídá Pavel Štingl.
Nádraží Bubny se ale začne v památník měnit už letos na jaře. Organizátoři tam v březnu nainstalují monumentální objekt akademického sochaře Aleše Veselého.
Odhalení „základní koleje" je volná parafráze položení „základního kamene" přestavby nádraží na památník.
„My se tím pokoušíme připomenout datum vyhlazení rodinného tábora, což byla velká událost. Socha je hotová. Teď jsem se právě vrátil z nádraží Bubny, kde vytyčujeme základy. Objekt je totiž monumentální: je to 20metrová kolej zdvižená k nebi, která připomíná Jákobův žebřík,“ dodává ředitel o. p. s. Památník Šoa Praha.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.