Na korálech závisí podmořský život, jenže jich rychle ubývá a blednou. Pomoc hledá česká vědkyně

1. září 2020
Vědecká dobrodružství
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Eva Majerová s experimentálně chovaným korálem

Česká vědkyně je na stopě mechanismu, který může uchránit korály od bělení. V Havajském institutu mořské biologie mimo jiné zkoumá, jak antioxidanty posilují rezistenci korálových jedinců vůči teplotním stresům.

„Ve venkovních tancích máme různá stadia korálů. Některé dospělé jedince jsme sem přenesli ve chvíli, kdy v létě panovaly hodně vysoké teploty vody a potýkali jsme se s bělením. Sledovali jsme je a odebírali vzorky,“ popisuje vědkyně Eva Majerová. 

Její práce spočívá především v naplánovaných pokusech, které pečlivě vyhodnocuje. „V jedné nádrži máme vodu, která je přirozeně v zálivu. A v jiné zase korály vystavuji teplotnímu šoku,“ říká.

Když pocítí korál šok, opustí ho barevné řasy, které zdravým korálům dodávají energii. Bez nich korál vybledne, a pokud to trvá déle, začne umírat. 

Celosvětově koráli rychle ubývají, přitom na nich v rámci podvodního ekosystému závisí až 80 procent dalších živočichů. A pětina světové populace je závislá na konzumaci ryb, vysvětlila Eva Majerová už dříve Českému rozhlasu

Lékem proti bělení může být antioxidant

U nádrží nebo na otevřeném moři ale tráví vědkyně minimum času. Většinou je k vidění v laboratoři při analýzách. Podařilo se jí například objevit jeden z antioxidantů, který vykazuje zvýšenou aktivitu právě ve chvíli, kdy se korál připravuje na teplotní stres.

Čtěte také

Antioxidanty obecně chrání před volnými radikály, které se uvolňují při stresu také u lidí a které ničí buňky a způsobují mutace. Koráli jsou schopni se s nimi vypořádat, při nepříznivých podmínkách to ale přestávají zvládat.

Přípravou na budoucí stres – například ponecháním po určitou dobu v mírně teplejší vodě – se zvyšuje produkce potřebných antioxidantů. Ty pak pomůžou minimalizovat škody napáchané volnými radikály.

Objevený antioxidant je přítomný u všech korálů. U odolnějších korálů je ale aktivnější. Evina hypotéza je, že za aktivitu může zvýšená tvorba této látky. To by byla dobrá zpráva, protože antioxidanty se dají dodávat korálům i zvenčí. 

Všechny zásahy do genů si vybírají daň

„Některé pionýrské experimenty ukazují, že v momentě, kdy antioxidant zvenčí korálu dodáme, nevybledne tak rychle,“ vypráví Eva Majerová. Nad otázkou, zda je reálné vytvořit odolný superkorál, ale kroutí hlavou.

Experimentálně chovaný korál

„To je něco, čemu říkáme v biologii trade off. Jinými slovy pokud něco zlepšíme, často něco jiného sebereme. Není možné, aby existoval nějaký korál superhrdina, který zvládá naprosto vše. Třeba zvýšená rezistence k teplotě může být spojená s tím, že se daný korál nedokáže bránit například virovým infekcím.“ 

Právě proto Eva Majerová detailně zkoumá DNA sledovaných korálů, a to pomocí kometové metody. Pokud je DNA v jádru v pořádku, jádro se v mikroskopu jeví jako kulička. Pokud je dědičná informace poškozená, za určitých experimentálních podmínek se z jádra uvolní viditelný ocas. Podle jeho velikosti lze odhadovat, k jak masivnímu poškození DNA došlo. 

„Na venek sice často vidíme korál, který se zdá být nevybělený a zdravý. Ale nedokážeme určit, co se děje uvnitř živočicha. Je možné, že v něm dochází k masivnímu poškození, což se může projevit například u budoucích generací. Nebo v momentě, kdy se korál bude chtít rozmnožit, ale nepůjde to, jelikož bude mít zásahem poškozené spermie, vajíčka nebo larvy,“ vysvětluje mikrobioložka. 

Jak se předávají informace o léku 

Odpovědí na složitý problém by mohly být chiméry. Také v případě těhotenství žen se může stát, že dvě oplodněná vajíčka splynou v jednoho jedince. Stejný jev se může odehrát u korálu – jedna kolonie může být tvořená několika jedinci, z nichž někteří jsou rezistentní teplotě, další virům a další ani jednomu.

Vědci se proto snaží zjistit, jak by mohla rezistentní část efektivně posílit i části zbylé. Podobné chiméry odolné vůči živlům by pak mohli vědci přirozenou cestou vytvářet tak, že by přisedávali larvy do vzájemné blízkosti. 

Koráli spolu navíc umí podle Majerové komunikovat pomocí velmi jednoduché neuronové sítě v rámci kolonie. Vyměňují si tak látky. Existuje proto naděje, že by se dalo zapůsobit na konkrétní polypy a přenést rezistenci na zbytek kolonie. Informace o tom, zda kolonie komunikují i v rámci celého korálového útesu, ale potvrzené nejsou.

Všechny zmíněné možnosti jsou během na dlouhou trať. Času přitom mnoho není. Koráli celosvětově bělají velkou rychlostí. Za poslední půlstoletí jsme jich ztratili polovinu. Pokud budou klimatické změny postupovat stejným tempem, do roku 2050 přijde planeta podle některých prognóz až o devadesát procent korálových útesů.

Spustit audio