Moskevské procesy jako rakovina systému jedné strany

Čtěte také

Říjnová revoluce jako soumrak pro ruskou inteligenci

Dnes je nepochybné, že Stalin využil Kirovovy smrti jako záminky k nepředstavitelné vlně čistek, vykonstruovaných obvinění, hrdelních procesů, a nakonec teroru namířenému proti celé zemi. Otázku, zda nechal populárního šéfa leningradských komunistů osobně odpravit, ovšem dodnes historici nerozlouskli. Není ale konec konců tak podstatná. 

V každém případě se Stalin na tuto zhoubnou cestu postupně připravoval. Od přelomu 20. a 30. let začal mocensky eliminovat, posléze perzekuovat, a nakonec popravovat své kdysi nejbližší spolupracovníky.

Stará garda před soudem   

První z takzvaných Moskevských procesů se konal od 19. do 24. srpna 1936 v monumentálním sále Domu odborů v Moskvě, což byla mimochodem ikonická stavba z 19. století, ve které budou pak postupně před plačící davy sovětských lidí vystaveny rakve všech generálních tajemníků od Stalina po Černěnka.

Čtěte také

Před 70 lety řekli československým komunistům pravdu o Stalinovi

Ovšem ti, kdo v roce 1936 v této síni zasedli na lavice obžalovaných, byli už mrtví předem. Mezi nimi v první řadě Grigorij Zinovjev a Lev Kameněv, staří bolševičtí vůdci, kteří kdysi se Stalinem tvořili nejmocnější trojici v zemi.  Teď byli obviněni spolu s dalšími 14 obžalovanými z nesmyslných zločinů, jako byl státní převrat a příprava politických vražd, pochopitelně včetně Kirovovy.  

V tomto prvním světově známém inscenovaném monstrprocesu nakonec všichni dostali trest smrti. Většina z odsouzených byla zastřelena den po vynesení rozsudků, tedy už 25. srpna 1936 ve sklepeních Lubjanky, obávaného sídla NKVD na Dzeržinského náměstí v Moskvě.

Nenávist ke starým spolutvůrcům revoluce byla ze strany Stalina doslova mafiánská. Trockij měl štěstí, protože ještě mohl odejít do exilu (i tak ho ale v roce 1940 v Mexiku zastihne smrt z rukou Stalinem poslaného vraha), mnozí další dopadli nesrovnatelně hůř.

Sjezd popravených

Roku 1934 se v Moskvě odehrál stranický sjezd (takzvaný „sjezd vítězů“), který byl prvním po drastických změnách společnosti, jakými byla kolektivizace zemědělství a industrializace.

Že tyto změny zanechaly i v samotné straně hluboké šrámy, dokládal fakt, že Stalinovi v tajné volbě byla prakticky vyslovena nedůvěra – okolo tří set hlasů delegátů se vyslovilo proti němu, kdežto proti Kirovovi jen několik.

Čtěte také

Felix Edmundovič Dzeržinskij – architekt rudého teroru a Leninův muž na špinavou práci

Podle historičky a politoložky Daniely Kolenovské bylo příčinou mimo jiné to, že první pětiletka splněná už po čtyřech letech a drastické úkoly, kterými Stalin zatížil celou společnost, si vyžádaly svou daň.

První polovina 30. let znamenala mimo jiné masové vysídlování „kulaků“ a devastaci venkova. Důsledkem byl mimo jiné hladomor let 1933–1934, zejména na Ukrajině.

Aby se tato katastrofa utajila, dostali takzvaní „salonní komunisté“ z měst přikázáno v nejúrodnějších částech státu rekvírovat zbytky obilí. I nižní stranický aparát tak mohl vidět, co znamená budovat „spravedlivější svět“ v duchu bolševické strany. „Najednou si všichni namočili ruce v krvi,“ konstatuje Daniela Kolenovská.

I tím se dá vysvětlit drastický útok Stalina na bolševickou stranu a „prověřování spolehlivosti“, kterému diktátor své straníky vystavil. Výsledky sjezdu se Stalinovi podařilo zmanipulovat a většina z jeho delegátů pak během dalších let Velkého teroru neunikla diktátorově pomstě.

Šéfové ministerstva strachu

V tomtéž roce 1939 byla založena obávaná NKVD. Pod tou zkratkou se skrýval takzvaný „lidový komisariát vnitra“, což bychom mohli srozumitelně přeložit jako ministerstvo státního teroru. V čele tohoto orgánu se ve druhé polovině 30. let vystřídali hned tři šéfové.

Čtěte také

Stalinův šéf tajné policie Berija šel na popravu přímo ze soudní síně

Genrich Jagoda, který stál v čele NKVD v letech 1934–1936 a „rozjel“ pro Stalina kolos zmanipulovaných procesů a hromadného vraždění, po něm nastoupil ještě drastičtěji si počínající Nikolaj Ježov, kterého po dalších dvou letech nahradil Lavrentij Berija.

První dva šéfové NKVD tedy nepřežili a sami se ocitli pod koly procesů.

Sovětský „mašíbl“

Vedle katastrofických výsledků v zemědělství tu ovšem byly i navenek viditelnější a pro propagaci SSSR ve světě důležité úspěchy sovětské industrializace, které byly často předmětem obdivu některých západních intelektuálů, kteří se naivně radovali z budování nového takzvaně spravedlivého řádu na východě, aniž by se zajímali o podezřelé detaily.

Ale ani s velkolepými stavbami sovětského socialismu to nebyl vždy úspěch. Do pomyslného šanonu obludných nápadů Stalinovy éry bychom mohli zařadit položky jako pokus o obrácení toku sibiřských řek, nikdy nedokončenou stavbu takzvané Transpolární magistrály mezi městy Salechard a Igarka, na jejíž stavbě zahynuly desetitisíce vězňů gulagu, nebo rovněž nikdy nedokončený Palác sovětů v Moskvě.

Čtěte také

Stalin versus Trockij: Diktátorem může být pouze jeden

Na vrcholu obří věže se do výšky 415 metrů měla nahoře tyčit Leninova socha, čímž by toto monstrum trumflo i tehdy nejvyšší mrakodrap světa Empire State Building v New Yorku, o Soše svobody s necelými sto metry ani nemluvě.

Ovšem poté, co roku 1941 Hitler napadl svého kumpána Stalina, který, ač nevěřil nikomu, věřil právě Führerovi, samozřejmě na podobné kratochvíle došly prostředky. Což nic neměnilo na tom, že kvůli této stavbě Stalin nechal ve 30. letech vyhodit do vzduchu Chrám Krista Spasitele na břehu řeky Moskvy. Za Jelcina ho pak znovu postavili, tak to v Rusku chodí.

Jak se v SSSR rozjel takzvaný Velký teror a kdy jeho největší vlna opadla? Jak byly moskevské procesy reflektovány intelektuály ze západní Evropy i z Československa? Proč u nás jednoznačně prohlédl lživou podstatu procesů F. X. Šalda, kdežto francouzský romanopisec Lion Feuchtwanger se stal nástrojem sovětské propagandy? Dozvíte se v dvoudílné Historii Plus.