Mistr politické taktiky François Mitterrand se narodil před 100 lety

30. říjen 2016
François Mitterrand

Mistr politické taktiky, protikladu a kompromisu. A také muž s nakažlivým šarmem, mimořádnou inteligencí a nebývalým literárním přehledem. Takový byl francouzský prezident François Mitterrand. Od jeho narození uplynulo v těchto dnech přesně sto let!

Stíny v minulosti

François Mitterrand se narodil 26. října 1916 v Jarnacu v západní Francii v katolické rodině jako pátý z osmi dětí. Studoval na náboženské škole, posléze na právnické a filozofické fakultě pařížské univerzity. Po studiích pracoval jako novinář. Za druhé světové války bojoval jako důstojník proti nacistické invazi, u Verdunu byl roku 1940 raněn a zajat.

V roce 1941 se mu podařilo ze zajetí uprchnout a dostal se do jihofrancouzského Vichy, kde se dal služeb režimu, spolupracujícího s německou okupační mocí. Zapojil se do práce Legie bojovníků a dobrovolníků národní revoluce a byl pověřen vedením kartotéky bezpečnostní služby, shromažďující údaje o komunistech, gaullistech a ostatních nepřátelích vichystického režimu. Roku 1943 už se ale Mitterrand přidal k hnutí odporu na jihu Francie pod krycím jménem Morland a začal spolupracovat s generálem de Gaullem, s nímž později úporně soupeřil o politickou moc.

Mitterrand o svém angažmá ve Vichy léta mlčel – vše přiznal až v roce 1994 v knížce Francouzské mládí. Dlouho tajené dokumenty odhalily i pravicové a nacionalistické postoje mladého Mitterranda před válkou, které vyústily v jeho dobrovolné aktivní zapojení do antisemitské a rasistické politiky kolaborantské vlády ve Vichy. Mitterrand přešel na stranu odboje až v době, kdy budoucnost vichistické vlády začínala být nejistá.

Margaret Thatcherová a François Mitterrand

Vidím ve vás prezidenta

V září 1944 se stal generálním tajemníkem Organizace válečných zajatců. Od roku 1945 se už věnoval výlučně politice. Za čtvrté republiky (1944 až 1958) byl 11 × ministrem. Dne 15. října 1959 došlo k údajnému pokusu o atentát na Mitterranda, pachateli měli být pravicoví extremisté. Ve Francii se ale dodnes považuje za téměř jisté, že šlo o atentát „na objednávku“ samotného Mitterranda, kterému v té době klesala popularita.

V roce 1965 se Mitterrand stává významným činitelem Federace demokratické a socialistické levice a ve stejném roce poprvé (neúspěšně) kandiduje proti de Gaullovi na úřad prezidenta jako představitel levice. Vyvolal překvapení, když postoupil do druhého kola.

Koncem 60. let přijel Mitterrand do Československa. Jaroslav Jírů o tom později v Lidových novinách napsal: „Když na podzim 1967 přijel tehdejší vůdce levicové opozice ve Francii Mitterrand, přivítal ho Novotný na Pražském hradě slovy: – Vidím ve vás příštího francouzského prezidenta. – To neměl dělat, protože se právě jednalo o tom, že de Gaulle přijede do Prahy. Hrdý generál se o všem dozvěděl a z návštěvy nebylo nic.“

Mitterranda nejspíš tohle netrápilo, od roku 1962 byl poslancem francouzského parlamentu (Národního shromáždění) a snil o dalším postupu. V roce 1971 založil na troskách dřívějších stran podobného typu Socialistickou stranu a stal se jejím prvním tajemníkem. V roce 1974 opět neuspěl v boji o Elysejský palác, o 7 let později však byl tváří v tvář Valérymu Giscardovi d'Estaing úspěšný.

Socialismus nebyl jeho biblí

Po vítězství v prezidentských volbách v roce 1981 dosavadní vehementní kritik de Gaullovy ústavy z roku 1958 plně využil rozsáhlé pravomoci, které mu vymezila pátá republika. Přišel s programem rozsáhlého znárodňování (ve znárodněných podnicích pracovalo 800 tisíc lidí, znárodněno bylo i 36 největších bank), jeho strategií bylo naplnit lidem kapsy, aby zvýšená poptávka povzbudila výkonnost ekonomiky. Snížil penzijní věk na 60 let, zvýšil minimální mzdu o 10 procent, zavedl program prací ve veřejném sektoru a poskytl více práv imigrantům.

Už po roce se ukázalo, že namontovat socialistické principy na tržní ekonomiku prostě nejde bez velkých finančních obětí. V červnu 1982 musel Mitterrand přistoupit na první balíček úsporných opatření. Reálné mzdy zaměstnanců poklesly, klesala i hodnota francouzského franku a životní úroveň. Kombinace imigrační a sociální politiky vedla k vytvoření ghett, kam se mnohdy neodváží ani policisté; neslavně proslulých „zones de non-droit“ neboli oblastí bez práva.

Mitterrand se lehce odvrátil od socialistické ekonomické politiky se slovy: „Socialismus nebyl vždycky mojí biblí.“ Od poloviny 80. let byl pak Mitterrand omezován i konzervativním parlamentem a pravicovými vládami.

Obavy ze sjednoceného Německa

V roce 1988 postavil Mitterrand svou předvolební kampaň na heslu „ani znárodňování, ani privatizace“ – a volby i díky nejednotnosti opozice vyhrál. Musel ale dál pracovat s pravicovými vládami, nehledě na nástup radikální pravice: Ve volbách v roce 1986 získal Jean-Marie Le Pen 35 poslaneckých mandátů. Pravicová vláda premiéra Chiraca potlačila některá opatření předchozích Mitterrandových vlád a iniciovala privatizační program.

Bývalý německý spolkový kancléř Helmut Kohl (vpravo) s tehdejším francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem v říjnu 1987

Ve světě zatím probíhaly události, spojené s rozpadem sovětského bloku. Mitterrand ještě stačil navštívit v prosinci 1988 Československo a jako vůbec první a jediný prezident západní země posnídat na francouzském velvyslanectví s disidenty – přítomni tehdy byli Rudolf Battěk, Jiří Dienstbier, Miloš Hájek, Václav Havel, Ladislav Lis, Václav Malý, Karel Srp a Petr Uhl, tedy výrazné postavy protikomunistické opozice a nezávislých aktivit, prvních šest bylo v minulých letech mluvčími Charty 77.

O rok později přijel Mitterrand v prosinci 1989 do Kyjeva a do východního Berlína. Intenzivně se zabýval otázkami sjednocení Německa, ze kterého měl upřímné obavy. „Pokud by si kancléř Helmut Kohl prosadil svou, sjednocené Německo by mohlo získat větší prostor, než se to podařilo Hitlerovi, a Evropa bude muset nést následky,“ řekl v lednu 1990 soukromě Margaret Thatcherové.

Velký Evropan Mitterrand

Na sklonku své kariéry byl Mitterrand nucen čelit mnoha veřejným zpochybněním své bezúhonnosti. Veřejnost se dozvěděla o jeho sympatiích k pravici v mládí, sporné činnosti za války a existenci nemanželské dcery.

Poslední dva roky svého mandátu byl již zcela osamocen a bez podstatného vlivu na dění v socialistickém hnutí. Trpěl rakovinou prostaty (oficiálně od začátku 90. let, neoficiálně se hovořilo o tom, že nemocný byl už od chvíle, kdy se ujal prezidentské funkce) a podle lékařů od listopadu 1994 nebyl schopen zastávat svěřený mandát.

14. summit G7 v roce 1988. Zleva: Jacques Delors, Ciriaco De Mita, Margaret Thatcher, Ronald Reagan, Brian Mulroney, Francois Mitterrand, Helmut Kohl, Noboru Takeshita

V dubnu 1995 vydal knihu Dvouhlasá paměť, v níž je obsažen jeho duchovní odkaz. K desítkám knih o své osobě z pera jiných autorů tak přiřadil i osobní hodnocení své politické kariéry. Postupující stáří a zhoubná nemoc však orientovaly mysl zkoušeného politika stále častěji k filozofickým úvahám nad otázkou smrti a „onoho světa“.

Mitterrand vstoupil do francouzských dějin třemi největšími úspěchy: dostal na kolena komunistickou stranu, destabilizoval klasickou pravici a zasloužil se o návrat Francie k politice středu. Urychlil proces sjednocování Evropy a pojistil Francii velmocenské postavení. Vnitropolitická bilance jeho čtrnáctileté vlády byla smíšená: společnost se modernizovala, ale za vážného sociálního propadu. „Velký Evropan“ Mitterrand stál v čele francouzského státu nejdéle ze všech prezidentů – čtrnáct let – a v délce svého mandátu porazil i Napoleona.

Mazaný a houževnatý

Mitterrand zemřel v Paříži 8. ledna 1996. Jeho „otcovská postava“, typická pro charismatické vůdce typu Napoleona či de Gaulla, vyvolávala ve Francouzích odjakživa silné emoce. Ať už milován či nenáviděn, zůstával tento velký politik pro své krajany až do své smrti zdrojem trvalé fascinace.

Španělský deník El País v nekrologu napsal výstižnou Mitterrandovu charakteristiku: „V mládí byl pravicovým aktivistou a ve zralém věku vůdcem levice. Vysokým funkcionářem Pétainova režimu a pak významným vůdcem hnutí odporu. Byl kritikem gaullistické republiky a po nástupu na prezidentský stolec nadšeným uživatelem ústavních výhod páté republiky. Byl člověkem, který varoval před nebezpečím snadno vydělaných peněz a který byl zároveň shovívavý vůči svým přátelům zapleteným do korupčních skandálů. Byl synem provinční, katolické Francie a militantním Evropanem. Jeho mazanost, houževnatost a chladnou krev boji o moc uznával celý svět.“

Spustit audio
autor: David Hertl