Miloš Šenkýř: Jak z horkého památkového bramboru udělat kyselé jablko

Bylo to drobné opomenutí mladého úředníka, hájil v legendárním seriálu Jistě, pane ministře svou desítky let starou chybu jeden z hlavních hrdinů Humphrey Appleby. A ta chyba měla Británii stát miliony liber.

Čtěte také

Péče o památky za socialismu aneb Jak stranovláda opravila zlatou kapličku

V Brně je situace obdobná. S tím rozdílem, že to není v humoristickém filmu. V době změny zákonů v osmdesátých letech udělali úředníci chyby při zapisování památek. A ta chyba se teď bumerangem vrací. Není moc pravděpodobné, že by někdo z tehdy odpovědných byl ještě v nějaké funkci. Ale město tehdejší chyba může stát hodně. Tvář mnoha památek, z nichž některé Brno dělají Brnem.

Brno v ohrožení

Ten seznam čítá na 1400 položek. A jejich majitelé – nebo možná spíše potenciální majitelé – najednou mají cestu ke krokům, na které předtím nemohli ani pomýšlet. A k prvním stavbám už také přišly návrhy na demolice nebo přestavby. Jen chabá náplast pro některé stavby je ochrana v podobě městské památkové rezervace.

Čtěte také

Stanislav Biler: Když nezvládneme v Brně ani obnovit přechod, je nemožné se připravit na budoucnost

Že ten malér není za dveřmi, ale ve dveřích, už vědí téměř všichni. Jenomže stále nenašli východisko. Měnit retroaktivně dávné rozhodnutí nebo dělat kvůli tomu zvláštní zákon je sázka do loterie, která by při počtu dotčených zaručeně skončila u Ústavního soudu. A ten by, i když možná nerad, dal majitelům zapravdu, protože by postupy měly být shodné napříč republikou.

Na rychlé prohlášení všech dotčených staveb za památky nemá ministerstvo dost kvalifikovaných úředníků. Přepočtěme si to. I kdyby trvalo každé rozhodnutí v čistém čase třeba jen dvacet hodin, je to čtrnáct let práce člověka, který by každý pracovní den nedělal nic jiného.

A je více než jasné, že dvacet hodin na oslovení všech aktérů, jejich obeslání, místní kontroly, na dokumentaci a posudky, to je čas vysoce podhodnocený. I při širším týmu lidí se tak bavíme o práci trvající celé roky.

Co s tím?

Je lhostejné, ve které z – navíc již neexistujících – institucí problém vznikl. Teď je na stole a nejde vyloučit, že se objeví někde jinde v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku. Takže řešení by mělo najít ministerstvo, a to rychleji než developeři. Opravit starý dům, když památkářům chybí jeden ze základních dokladů k jeho ochraně, je lákavé. Plastová okna, jednoduše zateplené fasády, rozkopané původně hodnotné interiéry. A to v lepším případě.

Ministerstvo kultury už roky chystá nový památkový zákon. Možná by mělo být někdy rádo za ten starý, socialistický. I když jeho zavádění vlastně stálo před 34 lety u zrodu toho současného brněnského problému. V paragrafu 3 zákon říká, že pokud obdrží ministerstvo kultury návrh na prohlášení za památku, uvědomí o tom vlastníka. A ten musí až do rozhodnutí ministerstva chránit svoji věc nebo stavbu před poškozením, zničením nebo odcizením a oznámit ministerstvu každou zamýšlenou i uskutečněnou změnu jejího vlastnictví, správy nebo užívání.

Dokonce ani navazující předpisy nejsou tak striktní. A tak návrh může podat – řečí právníků – každá fyzická i právnická osoba.

Je asi čas vyměnit přehazování horkého bramboru za kousnutí do kyselého jablka. Navrhuji prohlásit za památky všechny brněnské památky, které statut ztratily v návaznosti na příslušné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. A abych splnil požadavek na definici návrhu, tak v rozsahu, vymezení a zdůvodnění hodnot, jaké byly do té doby platné.

Miloš Šenkýř|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Možná to podřízení Lubomíra Zaorálka budou chtít ještě písemně, ale ono se hezkých pár lidí, kteří návrh podpoří, najde. A jak se říká na Moravě, včil mudrujme, co s tím.

Autor je editor a moderátor Českého rozhlasu Brno