Žádná z postkomunistických zemí nemá tak starý památkový zákon jako my, říká archeolog Jan Mařík

„Památková péče by neměla nikdy probíhat ve stylu my a oni, tedy na jedné straně vlastník pozemku nebo developer, na druhé straně ochránce památek,“ vysvětluje host Studia Leonardo, ředitel Archeologického ústavu Akademie věd ČR Jan Mařík.

Čtěte také

Prokleté 20. století. Proč neumíme chránit moderní stavby? A nechceme po památkářích nemožné?

Když stavebník začne stavět a snaží se s archeology nebo s památkovou péčí „vyběhnout“, tak to ve finále vede podle Maříka ke zdržování a ke škodám na obou stranách. A velmi často zbytečně.

„Stavebník třeba nechápe, proč se archeologům nelíbí podzemní garáž ve středu hlavního města. Nechápe, že terén, který je tam od doby výstavby Nového města pražského, má svou hodnotu a i zbytky zdí a vrstvy má smysl na tom místě zachovat co možná nejdéle.“

Při přípravě projektů se velmi často dají najít řešení, která obě strany bolí málo, i když vždy zájem rozvoje a ochrany bude v určitém konfliktu. Existuje spousta zajímavých projektů, které dokázaly vyřešit obě dvě stránky.
Jan Mařík

Pro Prahu existuje seznam významných archeologických ploch. „Tam se stavebník dozví, že něco takového se nachází na jeho parcele. A potom je otázkou, jestli potřebuje mít rozsáhlé podzemní zázemí a podobně. Je to vždy diskuze mezi projektantem, architektem, archeologem a památkářem.“

Zničit naleziště bagrem?

Ředitel ústavu připomíná, že se archeologická lokalita zničí vždy, protože sám archeologický výzkum je destruktivní. „Ale případů, kdy je terén rozebrán neodborně bagrem, tedy těchto cílených útoků proti archeologii, je velmi málo,“ přiznává.

„Jsou to jednotky případů za rok, kdy někdo skutečně svévolně vybagruje lokalitu, aby si ušetřil finance a čas. Pořád je to pro řadu developerů tak negativní reklama, že to nedělají.“

Úspěch je někdy dán tím, jak je archeolog schopen vysvětlit, proč má smysl tu věc zachovat. Někdy i sám developer zjistí, že ona památka nebo relikt nějaké stavby může být do nové stavby začleněn a dokonce i využit z hlediska propagace dobrého jednání a nakládání s památkami.
Jan Mařík

Zákon nepočítal s tržní společností

Problémem je také téměř neúčinný zákon na ochranu archeologického dědictví. „V roce 1987, kdy vznikl, to byl zákon velmi moderní, ale nepředpokládal, že bude existovat tržní společnost, větší soukromé vlastnictví a soukromé archeologické instituce,“ upozorňuje Mařík.

Také proto se dnešní archeologové neustále snaží realitu přizpůsobit stávajícím zákonu. „To jde po těch 30 letech stále hůř a hůř. Mezi postkomunistickými zeměmi jsme úplnou raritou, protože nikdo nemá takhle starý památkový zákon.“

„Naši archeologové dělají poměrně hodně, aktivně se účastní nejrůznějších ministerských komisí a přípravných výborů. Chceme dát poklady co možná nejlepší, ale potřebujeme, aby se to stalo prioritou i pro někoho z politické reprezentace,“ konstatuje Jan Mařík.

Co nového mohou přinést dávno prozkoumané lokality? Jak se do práce českých archeologů promítá koronavirová krize? Dozvíte se ve Studiu Leonardo, poslechněte si ho na audiozáznamu.