Už od pradávna lidé žehrali na nepatřičné slavení Vánoc, dokládá religionista
Náboženství stmeluje komunity a udržuje tradice napříč staletími. Co se s ním ale stane, pokud tyto komunity zaniknou nebo začnou věřit v něco jiného? Umírá? Typickým příkladem je šíření křesťanství v Evropě.
Ať už s ním přišli do kontaktu staří Římané, Germáni, Seveřané, nebo Slované, vždy následovalo přechodné období, kdy jejich bohové, obrazně řečeno, sváděli existenční zápas s jediným Bohem, respektive Spasitelem. A protože byli bohové tvrdošíjní, můžeme dodnes nalézt stopy těchto duchovních bitev v literatuře, kultuře a lidových zvycích.
Čtěte také
Jak toto střetávání probíhalo u starých Slovanů, zkoumá host Studia Leonardo, religionista Jiří Dynda.
„Máme tendenci vnímat náboženské tradice jako jednolité, jasně ohraničené a vnitřně jednoznačně uspořádané systémy, které se mohou změnit buď náhlým reformováním do jiného uniformního bloku, nebo zkrátka nějak zaniknou,“ předkládá Dynda na úvod obecný stereotyp spojovaný s přemýšlením o náboženství.
„Ale žádné takové čisté náboženské systémy neexistují. Náboženství se spíš neustále navzájem ovlivňují, prolínají jedno do druhého a vypůjčují si své prvky,“ vysvětluje. Obraz náboženství, které najednou umírá, je tedy podle něj nevhodná metafora.
Přizpůsobit si obrazu svému
V dobách kulturních a konfesijních změn prý lidé spíše brali prvky, které znali, a kreativně je vkládali do nové víry tak, aby jim fungovaly. „Vždycky je důležité to, jak náboženství dává smysl konkrétním lidem v konkrétní době,“ upozorňuje religionista.
Příkladem je právě příchod křesťanství na území dnešního Česka. I když o tomto procesu nemáme mnoho pramenů, podle těch dostupných to vypadá, že elity přijaly novou víru vcelku rychle. Zato obyčejní lidé si k ní hledali cestu postupně.
Čtěte také
„Nejspíš v průběhu jedné až dvou generací přijali za svůj nový náboženský systém, jen si ho přizpůsobili svým podmínkám. A patrně nevědomky do něj přelévali i starší podoby věr nebo obřadnosti, které znali a které jim fungovaly,“ vysvětluje Jiří Dynda. Jak dodává, nejdůležitější bylo v té době pro lidi zajistit si náboženskými obřady dobrou úrodu, zdraví domácího zvířecta a zdar rodiny.
Tento takzvaný koncept pohanských přežitků identifikovali dnešní badatelé v přizpůsobování tehdejších liturgických obřadů, předmětů nebo v lidové víře v nadpřirozené bytosti.
„A také v lidovém pojetí katolických a pravoslavných světců,“ připomíná Dynda. „Ti z religionistického hlediska fungovali jako zástup polyteistických bohů, funkčně vymezených, na něž se člověk mohl obrátit.“
Vánoční stromek jako ošklivý zvyk
Pohanské prvky a ozvěny dávných rituálů se tedy v dnešní podobě křesťanství udržují díky lidové tradici. Církev podle všeho vědomě nepracovala s „kolonizací“ nebo instrumentalizací staré víry pro nové účely. Na druhou stranu to, že Vánoce více či méně připadají na den zimního slunovratu, je vědomé rozhodnutí církve.
Čtěte také
„Ve 4. století hledalo křesťanství datum, kdy slavit narození Krista. Není náhoda, že využilo popularitu těchto oslav konce roku,“ říká Dynda. Toto období bylo významné už ve starém Římě: končí starý rok, dny se začínají prodlužovat a lidé byli po staletí zvyklí to bujaře slavit.
„Už od počátku slavení Vánoc se ale objevuje žehrání na to, že nedodržuje správné křesťanské hodnoty a že je lidé slaví nespoutaným karnevalovým způsobem,“ všímá si.
A žehrání v průběhu staletí zesilovalo s každým novým prvkem – už ne nutně pohanského původu. „Našel jsem, že když k nám na začátku 19. století přišel z Německa zvyk vánočního stromku, psaly vlastenecké noviny o tom, jak je to ošklivý zvyk, kteří zničí celou řadu stromů,“ poznamenává Dynda a doplňuje i další příklad: „Ladovské Vánoce, jejichž obrazy rozesíláme na pohlednicích a k nimž se vztahujeme, stejně nikdy takto neexistovaly.“
Jiří Dynda
Vystudoval religionistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a působí na Oddělení paleoslovenistiky a byzantologie Slovanského ústavu Akademie věd. Zkoumá hlavně předkřesťanské náboženství Slovanů a jeho práce dostaly několik významných ocenění. V roce 2023 získal prestižní Prémii Otto Wichterleho, kterou uděluje Akademie věd perspektivním vědcům a vědkyním do 35 let věku, kteří dosahují špičkových výsledků ve svých oborech.
Spíše než si stěžovat na nepatřičnost oslav a špinění tradic je podle religionisty důležitější uvědomit si, že tyto prastaré svátky mají dodnes významnou symbolickou hodnotu. „Třeba ten stromeček je z environmentálního hlediska nesmysl, ale vytváří nám posvátný čas a posvátný prostor, aby ty Vánoce vůbec mohly proběhnout,“ říká mimo jiné v rozhovoru pro Studiu Leonardo.
Celý rozhovor si poslechněte v audiozáznamu. Moderuje Daniela Vrbová.
Související
-
Vánoce za socialismu: Splněné plány, obchody plné zboží a málo sněhu
Štědrý den je přeci jen tak trochu jiným dnem. Sváteční atmosféra, umocněná očekáváním večerní nadílky, se projevila i v rozhlasovém zpravodajství.
-
Teprve marxismus dal Vánocům náplň!
Havíři, železničáři, valcíři – to byli skuteční hrdinové socialistických Vánoc. Rozhlas o nich vysílal na Štědrý den rok co rok. Svědectví o tom nabízejí Rozhlasové noviny.
-
Nepřidělávejme si přes Vánoce další stres navíc, vypněme sociální sítě, radí terapeut Vojtko
Sociální sítě jsou dnes velkým problémem pro jakoukoliv generaci, tvrdí párový terapeut Jan Vojtko.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.