Matěj Schneider: Američtí demokraté mají za sebou rok trápení, které dost možná nekončí
Před rokem se Joe Biden a jeho nastupující viceprezidentka Kamala Harrisová mohli zdát jako dva největší vítězové divokého pandemického roku. Oba v kampani slibovali návrat do normálu jak předpandemického, tak předtrumpovského. Když pak na začátku ledna zvítězili i demokratičtí kandidáti v senátních volbách v Georgii, jejich strana držela kromě Bílého domu i většinu v obou komorách Kongresu a mohlo se zdát, že budoucnost je jejich.
V té horní sice disponovali nejtěsnější možnou většinou, ale Biden měl za sebou mnoho dekád trvající zkušenosti právě ze Senátu a bylo tak nasnadě, že je teď zužitkuje. Zároveň sliboval snažit se co nejvíce spolupracovat i s republikány a ucházet se o jejich hlasy.
Čtěte také
Varovné signály se ale objevily už při schvalování nového ekonomického balíku v reakci na pandemii koronaviru. Vyjednávání se táhla déle, než mohly kampaňové sliby naznačovat, a například bezpodmínečné šeky pro řadové Američany byly nakonec nižší, než demokraté v Georgii slibovali. Do opravdových potíží se demokraté začali dostávat až poté.
Na jaře Biden předeslal poměrně ambiciózní agendu. Demokraté slibovali masivní investice do rozpadající se americké infrastruktury, posílit práva odborů, zreformovat a posílit volební práva nebo po loňských nepokojích a protestech zreformovat práci amerických policejních sborů. Pak však tyto přísliby začaly jeden po druhém padat pod stůl, především právě kvůli neochotě Senátu, a Biden se začal soustředit na jiné sféry a realizoval se především skrze jmenování soudců a úředníků.
Nechat demokraty být demokraty
V průběhu trumpovských čtyř let demokraté zděšeně sledovali, jak republikáni dosazují v rekordním tempu jednoho soudce za druhým a velmi rychle tak mění tvář americké justice. Jestli jde najít z pohledu demokratů jeden Bidenův nekontroverzní úspěch, je to právě fakt, že Trumpovo tempo ještě předehnal a trochu tak vyrovnává tento deficit.
Čtěte také
Pozoruhodnou sférou byla také antimonopolní politika. Biden jmenoval na celou řadu klíčových postů odborníky, kteří mohou značně zlepšit v uplynulých dekádách velmi laxní vymáhání antimonopolních zákonů v USA. Jak sám Biden upozorňoval, když v létě podepisoval jeden ze souvisejících dekretů, nedostatek hospodářské soutěže vyjde každoročně průměrnou americkou domácnost na pět tisíc dolarů (přes 100 tisíc korun).
Na nekontrolovanou dominanci velkého byznysu si začínají brousit zuby i někteří republikáni a možná tu tak mezi jinak velmi znepřátelenými stranami jde najít jakýsi konsensus.
Z Bidenovy agendy v Kongresu však v tuto chvíli realisticky zbývá na stole jen zmíněný balík investic do infrastruktury a příběh tahanic o něj myslím dobře ilustruje aktuální neschopnost demokratů. Největší překážkou mu byli pochopitelně republikánští senátoři – s tím se ale musí počítat. Větší problém, se kterým se demokraté měli vypořádat lépe, byla skupinka jejich vlastních centristických senátorů, kteří začali Bidenově agendě házet klacky pod nohy. Tím nejvýraznějším z nich je dodnes západovirginský senátor Joe Manchin.
Čtěte také
Právě na tlak mimo jiné Manchina byl balík investic do infrastruktury rozdělen na dvě části. Jedna měla tvořit naprosto základní kostru investic, u které demokraté doufali, že jsou tak samozřejmě potřebné, že pro ni najdou podporu i u alespoň hrstky republikánů. To se skutečně stalo a v listopadu tak tuto část schválil Senát i za pomoci hlasů celých 19 republikánů.
To by šlo snad ještě považovat za Bidenův úspěch. Ale zbylá část Bidenem slibovaných investic se tím dostala do potíží. Už když se na začátku léta začaly poprvé objevovat zvěsti o tom, že by balík mohl být rozdělen na dvě části, bilo levicové křídlo demokratů na poplach s tím, že jestli se tak stane, hrozí, že druhá část prostě spadne pod stůl. Především proto, že právě demokraté jako Manchin pak budou mít pramalou motivaci pro ni hlasovat. Následovaly tahanice o to, jestli se balík tedy vůbec rozdělovat má, a po ujištěních ze strany vedení demokratů levicové křídlo kapitulovalo a k rozdělení svolilo.
Čtěte také
Jenomže vše teď na konci prosince dopadlo přesně tak, jak varovali – i přestože vedení demokratů Manchinovi ustoupilo takřka ve všech jeho požadavcích, senátor oznámil, že pro balík nakonec hlasovat nebude. Je to tristní tečka za celoročním snažením pod vedením Joea Bidena, aby se stal pravý opak. Dobrou vizitkou to ale není ani pro zmíněné levé křídlo, které se nechalo opít rohlíkem a nedbalo vlastních varování.
Je klidně možné, že pod tlakem blížících se voleb tento rok demokraté nějakou ještě osekanější variantu i s hlasem Joea Manchina schválí. Na víc ale už asi demokratům nezbyde příliš hybné síly. V tuto chvíli se tak jako největší politický vítěz letošního roku zdá být šéf senátních republikánů Mitch McConnell. A tak jako velmi často v uplynulé dekádě mu pro to stačilo velmi málo: nechat demokraty být demokraty. Jeden návrat do normálu tak Američané od Bidena dostali právě v podobě neschopnosti demokratů. Na ten druhý to s počty nakažených stoupajícími ve Spojených státech opět k loňským pandemickým vrcholům zatím nevypadá.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
