Masaryk se prezentoval jako větší politik, než skutečně byl, tvrdí ruský historik

10. červen 2018

Ruský historik Alexandr Sabov přichází na stránkách ruského magazínu Ogoňok s řadou provokativních tezí. Například uvádí, že občanskou válku mezi bolševiky a bělogvardějci nepřímo podnítily československé legie. Ničivá občanská válka z let 1917 až 1921 prý byla importována ze zahraničí a stala se prodloužením konfliktu, který již dávno předtím vnitřně rozkládal Rakousko-Uhersko.

V roce 1917 se na území bývalého ruského impéria nacházelo 2,2 milionu válečných zajatců. Největší skupinu představovali Maďaři, kterých bylo půl milionu. Do ruského zajetí padla více než desítka národností z bývalého mocnářství, a mezi mnoha skupinami pokračovala nevyhlášená válka dál.

„Tomáš Masaryk měl talent vždy se prezentovat jako větší politik, než jakým skutečně byl,“ tvrdí Sabov. Pozdější československý prezident prý rovněž ovládal umění v poslední chvíli přesedlat na jiného koně, který často mířil k úplně jinému cíli, než původně zamýšlel. „Později vydané paměti fungují jako jeho obhajoba a historické poznání příliš neposunují,“ má jasno ruský historik.

V archivech však existuje korespondence Masaryka s Benešem, v níž první jmenovaný vítá ruské úspěchy na Haliči v únoru 1915 a doufá, že ruská okupace Čech by donutila Vídeň k politickým ústupkům. Podle Sabova se tehdy uvažovalo i o tom, že by si Češi mohli zajistit podporu Francie a Anglie tím, že by pozvali některého z Romanovců na český trůn.

Zároveň ale Masaryk ani v nejmenším neusiloval o rozbití Rakouska-Uherska, protože to si tehdy nepřály Spojené státy ani Londýn a Paříž. Ruský expert ve svém článku bez rozpaků cituje propagandistickou knihu z roku 1953 O kontrarevoluční a antisovětské politice Masaryka a Beneše, podle nichž se první hlava československého státu pragmaticky přikláněla k tomu, kdo právě vítězil.

Cordon sanitaire

Masaryk se podle článku v Ogoňku nakonec stal hlavou 130tisícového vojska československých legií, největšího zahraničního kontingentu, které zasáhlo do občanské války. Skutečný počet legionářů byl nicméně o polovinu nižší, než udává historik Sabov.

Logo

Samostatnou roli hráli Poláci, kteří podle jednoho ze slavných čtrnácti bodů prezidenta Woodrowa Wilsona dostali za úkol obsadit všechna území s polským obyvatelstvem. „Vznikal tak velký nárazníkový stát proti Rusku, který měl v podstatě nahradit dosavadní roli Rakouska-Uherska,“ tvrdí Alexandr Sabov.

Protiruské naladění těchto sil podle něj bylo zjevné. Masaryk vzkázal, že československé vojsko bez souhlasu spojenců Sibiř nevyklidí. A polský maršál Józef Piłsudski se nechal slyšet, že nejlepší by bylo dojít až do Moskvy a na kremelskou zeď napsat: Mluvit rusky zakázáno.

Magazín si všímá, že tehdejší sovětské vedení soustřeďovalo slovanské zajatce v západní části Ruska, a naopak Rumuny, Němce a Maďary se snažilo odvézt za Ural. Paradoxně ale po Brestlitevském míru právě oni dostali právo vrátit se z fronty západním směrem, zatímco Čechoslováci museli podstoupit anabázi na východ.

A na Sibiři nenechali dobrou stopu, tvrdí ruský historik. Padlo jich tam deset tisíc, z toho osm tisícovek v boji s bolševiky a dva tisíce v bojích s bělogvardějci. I zde je ovšem počet padlých zřejmě zdvojnásoben, současná česká historiografie udává čtyři tisíce padlých legionářů.

Dvojí válka

Sabov závěrem přebírá tezi maďarského historika Oszkára Jásziho, podle něhož se boje občanské války staly prodloužením jakési podvojné války Rakouska-Uherska. Jednu měla vést monarchie na vnější frontě, druhou, která trvala 400 let, ale vedla proti slovanským národům mocnářství, které představovaly v soustátí dvě třetiny obyvatelstva.

Jászi se pak v říjnu 1918 stal ministrem pro národnostní menšiny v demokratické maďarské vládě, a snažil se Slovákům, Rusínům a Rumunům nabízet v maďarském státě maximum autonomie. Jeho pokus selhal a on v prosinci odešel z politiky, když se předtím pokusil vytvořit podle švýcarského vzoru takzvanou Dunajskou federaci.

V březnu 1919 smetla vládu maďarská bolševická revoluce. Jászi v květnu téhož roku emigroval. Zemřel v roce 1957 v USA. „Už z emigrace sledoval, jak se Masaryk stává nástrojem spojenců,“ píše Alexandr Sabov v ruském magazínu Ogoňok.

autor: rma
Spustit audio

Související