Našel se kreslený deník z 1. světové války. Máme i nahrávku vyprávění posledního legionáře

V červnu 1914 v ulicích Sarajeva zavraždil atentátník Gavrilo Princip arcivévodu a následníka rakousko−uherského trůnu Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii Chotkovou.

„Měsíc po této události ohlašováno na všech rozích a bubny, že ,milovaný z boží milosti‘ císař rakousko-uherský Franc Josef I. s lítostivým srdcem velikého lidumila je nucen vypovědět nešťastnému Srbsku válku. Touto zprávou stanuli jsme mnozí jakoby před něčím děsivým,“ píše v úvodu deníku 31letý kreslíř František Krejčí z Konic, který narukoval v Šumberku.

Na ruskou frontu odjížděl se 120 ostrými patronami. O něco mladší vyučený slévač Alois Vocásek prošel výcvikem v Rumburku a po šesti týdnech i on pochodoval na východ.

Zabíjení Rusů se jim příčilo

Krejčí a Vocásek mají mnoho společného. Oba v roce 1916 zběhli na frontě z rakousko-uherského vojska k Rusům. Vstoupili do legií a nakonec se sibiřskou anabází dostali zpět domů. Zanechali po sobě výjimečná svědectví.

Krejčí autenticky popisuje v deníku hrůzu, která je na ruské frontě všude kolem něj: „Mrtví leží na sobě zohaveni palbou k nepoznání — těla plná krve a bláta v různých posicích a chumlích. Viděl jsem ruského důstojníka, jak vylezl ze zákopu s puškou v ruce a nechtěl se vzdáti. Přál jsem mu v duchu, aby se vysekal, ale přesilou byla mu puška vyrvána z ruk, on ale dal se na útěk. Pár výstřelů za ním a on kácí se mrtev na zem. Hrozné divadlo! Útok je tak prudký, že Rusové se neudrželi ani v reservních zákopech. Výstřely, křik, ston raněných, povely, prosby zajatců, vše mísí se v jedno.“

Kresba čs. legionáře Františka Krejčího (1883–1955)|foto: Post Bellum

Alois Vocásek před čtrnácti lety dvě hodiny nahrával vzpomínky pro Paměť národa. Vyprávěl, jak ho zranili v červenci 1917 u Tarnopole: „Zákopy jsme rozdělovali takovými traverzami, aby nepřítel nemohl při vpádu do zákopu všechny postřílet. Schovával jsem se za jednou traverzou. Kousek ode mě vybuchl granát a mě zasypala hlína a kamení. Koukala mi jen noha. Němci mi ji prostříleli. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Zachránil mě jeden kozák, který šel kolem. Všiml si, že noha ještě krvácí a vyhrabal mě,“ popisuje Vocásek.

Právě bitvy u Zborova, obrana obce Jezerná a Tarnopole patří ke slavným vítězstvím československých legionářů bojujících na straně Rusů. Ruská armáda se však rozpadala, bolševici bojovat už nechtěli, vraždili své velitele a dezertovali.

Legionáři čelili skoro dvojnásobné přesile lépe vyzbrojených Němců, kteří v domnění, že jdou proti demoralizovaným, špatně vycvičeným Rusům, zahájili útok na bodáky. K jejich překvapení se na ně divoce vrhli „bíločervení“, tak nazývali čs. legionáře podle jejich bíločervené národní stužky na čepicích. Mezi Němci zavládla panika.

Během bodákového střetu se podařilo Čechoslovákům zajmout 30 německých vojáků včetně jejich důstojníka. Legie útok odrazila. Němci během těchto bitev u Tarnopole ztratili přes sto svých vojáků a mnoho bylo raněno. 2. čs. střelecký pluk utrpěl ztráty jen 40 padlých a 160 raněných.

Vyprávění legionářů odhalují Rusko jako krásnou zemi plnou zlodějů, vrahů a zbídačených lidí

Vocásek i Krejčí dezertovali k Rusům po tzv. Brusilově ofenzivě v roce 1916 a později vstoupili do legií. Shodně tvrdí, že k Rusům šli kvůli svědomí. Nechtěli zabíjet své slovanské bratry. Jak tedy vypadalo Rusko zmítané bolševickou revolucí pohledem výtvarníka a slévače?

Oba legionáři zběhli z rakouskouherské setniny za dramatických okolností. Krejčího obstoupila kozácká jízda se vztyčenými šavlemi: „Za domkem na silnici – vyhrnou se proti nám kozáci. A byli to ještě ke všemu ti nejobávanější, v oněch pověstných velikých huňatých čepicích – které jim dávali hrozivý vzhled a nám naháněli tolik strachu. Tasili již své kozácké šavle, ač jsme byli my bez zbraní. Jsa teď jejich zajatcem – jsme vybídnuti jedním z kozáků do předu. Plazíme se po břiše, neb silnice jen se jiskří od kulí po nás pálených, narážejících na kamení – to u naší setniny poznali, co jsme provedli. Na štěstí ani jediná kulka nás nezasáhla, výminečně torny na zádech, v níž masové konservy se roztékaly byvše probity kulemi,“ napsal si Krejčí do deníku.

Neozbrojený Vocásek musel ruské vojáky přesvědčovat, že on je ten, kdo jde do zajetí: „Přišli jsme do rozbořeného domku, kde Rusové čajovali. Když nás spatřili, mysleli, že jsme je přepadli. Někteří zvedali ruce nahoru, jíní sahali po puškách. My se smáli a volali, že ne oni, ale my se vzdáváme! Když to pochopili, sebrali nám kovové lžíce, boty, všechno, co jsme měli po kapsách. Ale to víte, to dáte všechno a rád, jen když vás nezabijí,“ vypráví Vocásek.

Kresba čs. legionáře Františka Krejčího (1883–1955)|foto: Post Bellum

Krejčí se v deníku svěřuje, že u Rusů dopadl oproti ostatním dobře: „Jest nám odebrána obuv, ovšem jen dobrá a dány jsou nám ,laptě‘, t.j. lýčené sandály, kterými jsem já naštěstí obdařen nebyl. Po celou dobu nejhůře se chovali Maďaři, byla jich také většina. Pokaždé, když obozy ruské podělovali nás chlebem, vždy ho urvali Maďaři – hotová zvěř. Jinak dostávali jsme denně na 20 mužů jeden bochník chleba, skoro každý den polévku – ale jakou! Přes den špetičku čaje a maličko cukru,“ popisuje v deníkových zápiscích Krejčí.


Zajatci pracovali a kšeftovali

Alois Vocásek, po tom, co se dostal ze zajateckého tábora, se v Kyjevě setkal s krajany, kteří mu doporučovali, ať všechno prodá: „Lidé tam žili velmi chudě. Ale Češi uměli obchodovat. Prodávali vojenskou výstroj, zbraně, všechno možné. Ti, co tam byli už déle, si žili jako baroni,“ říká Vocásek, jehož slova potvrzují i deníkové zápisky Františka Krejčího: „Prodáváme vše co je možné, trhuje každý: důstojník, voják, bába, žena, dívčice, kluk, policajt, dělník, boháč – vše tone v obchodu. Jest z nás 600 (bylo nás 1200) odvezeno kamsi jinam. Denně přicházejí „mužíci“ a vybírají si robotníky.

My se držíme v partii: já, Vysloužil, Růžička a Kopečný, tento ale opouští nás najmuv se jedné bábě do práce. My na práci nespěšíme, proto ji také nevyhledáváme,“ prozrazuje v deníku Krejčí, který za pár týdnů nastupuje do práce v „děrevni“. Dře na polích a loukách, stará se o dobytek, rozkazuje mu báryšňa, postarší dáma vedoucí zemědělského družstva. Měsíčně dostává 7,5 rublu. Rohlík stojí sedm kopějek stejně jako krabička cigaret, klobása rubl, pomeranč 40 kopějek.

V bolševickém Rusku se každý den vraždilo přímo na ulicích. Krejčí popisuje jeden případ z Oděsy: „V moři koupala se bába a vedle ní mužtina. Po chvíli bába vylezla z vody a shání svoje peníze – prý jí někdo ukradl na 200 rublů. Podezření ihned padlo na spolu koupajícího se mužského. Prohlédnuvše jeho šaty na blízku, našli skutečně u něho takový obnos. Zbili jej tedy do krve a hodili do vln, kde i utonul. V tom ale bába křičí, že darmo utratili lidskou duši, ona že peníze našla – schovala si je ve štěrbině pobřežní zdi. Chytili tedy zase bábu, ztloukli a hodili do moře a žádný se o vrahy nestaral, aby byli potrestáni – odešli klidně s uloupenými penězi,“ poznamenal si František Krejčí do deníku.


Chtěl se synem jezdit zadarmo

108letý Alois Vocásek, poslední legionář od Zborova a Tarnopole, dožil opuštěný v jednom pražském činžáku. Jeho vzpomínky jsem natáčel o Vánocích roku 2000. Zdvořile jsem se ho na uvítanou zeptal, jestli se těší na nějaké dárky a co by si přál?

Vocáska jsem tím pobavil: „Heleďte! Já nemám žádné přání. Žiju každý den stejně, ať už jsou Vánoce nebo nejsou. Syna mi zabili doktoři! A on se těšil, že až mu bude sedmdesát, jak bude u mě a bude jezdit zadarmo v tramvaji. A najednou byl pryč. Tohle je moje čtvrtá manželka,“ ukazoval na fotku legionář Vocásek, který se narodil roku 1896 v Pečkách.

S první manželkou žil 48 roků, v 97 letech se oženil počtvrté. Jeho jediný 69letý syn z prvého manželství se prý po injekci proti bolesti od žlučníku neprobudil. Vocásek, tento prastarý muž, přežil jedinou vnučku i pravnučku.

Z deníku čs. legionáře Františka Krejčího (1883–1955), který nedávno objevili jeho potomci v babiččině pozůstalosti|foto: Post Bellum, Petr Skala