Martina Vacková: Cruisova mise na záchranu světa v Cannes splněna
Byla jsem tam taky. Kde? Na projekci filmu Mission Impossible – Poslední zúčtování na filmovém festivalu v Cannes. Musela jsem vyjít dřív, aby se moje návštěva kina nestala misí nemožnou kvůli davům proudícím na film. Ano, není to žádné hlubokomyslné umění, o jehož smyslu mají filmoví kritici přemýšlet týden, nebo aspoň do dalšího rána. Ale ať si kdo chce co chce říká, i takové filmy na velký festival patří.
V Cannes se film promítal mimosoutěžně a filmařsky je udělán špičkově. „Ty delší vlasy ti sluší, Ethane,“ řekne ve filmu jedna z postav speciálnímu agentovi Ethanu Huntovi alias Tomu Cruisovi.
Čtěte také
Ale v mých očích bujná hříva neslušela divákovi přede mnou, kterého asi obavy o to, zda a jak tentokrát Tom Cruise zachrání svět, zneklidňovaly natolik, že se pořád vrtěl. A já jsem nemohla v klidu přečíst ani jeden titulek. Po chvíli jsem měla chuť ho zatlouct níž do sedadla palicí do hlavy nebo mu hlavu přišpendlit na jednu stranu, aby mi pořád nerušil můj obraz. Ve srovnání s přestřelkami a bitkami ve filmu jsem byla ještě jemná. Možná.
Misí Toma Cruise je tentokrát odzbrojit svět od jaderných hlavic. Ušlechtilé, samozřejmě. To hlavní ale na filmu jsou opravdu spektakulární scény. Naštěstí se divák přede mnou zklidnil, když se Tom Cruise potápěl do staré jaderné ponorky. A ledový oceán nad ním. Nebo když se Tom Cruise vznášel vysoko ve vzduchu v malém otevřeném letadle. A velehory pod ním.
Rodinné drama
Dobro a zlo, to je, oč tu běží, a je nám to jasné bez intelektuální námahy. Dobro a zlo v Cannes shodou okolností figurovalo takto rozdělené i v prvním soutěžním filmu Dva prokurátoři.
Čtěte také
Starý prokurátor je ve vězení, mladý prokurátor, čerstvý absolvent práv, ho navštíví. Mladý od starého dostane úkol, že má informovat nejvyšší stalinské vedení o bezpráví na poctivých komunistech a bolševicích.
Píše se rok 1937, jsme v Sovětském svazu. A mladý prokurátor se na svou misi do Moskvy vydává. Víme jen my s odstupem více jak 80 let, kde bylo dobro a kde bylo zlo? Co všechno chce ukrajinský režisér Sergej Loznica současnému publiku skrze svůj film říct o totalitní moci a totální nedůvěře v režim? A proč má zlo v ruce víc karet?
A další představení v Cannes – dvě ženy, dva muži, dvě děti. Dvě ženy mlátí jednoho muže, pak si vjedou do vlasů ony, skutečně si je doslova rvou vzájemně. Druhý muž je od sebe trhá. Děti na to koukají. Scéna je v arabštině, bez titulků. Křik a akční scéna donutí zastavit každého, kdo jde po ulici, prostě nejde se nedívat na to rodinné drama, které je skutečné.
I takové výjevy přináší Cannes. Na plátně se brzdí jaderná válka, na ulici manželská nevěra. Ale v Cannes spíš na plátně dostáváte skrze filmy celkový obraz současného světa a na ulicích poezii všedního dne. I když teď je ta poezie hodně festivalová.
Na tu poezii všedního festivalového dne dohlíží dvě šťastné tváře v objetí, muž a žena z hlavního festivalového plakátu. Na každém rohu v malých verzích i v obřích verzích nad Festivalovým palácem své poselství, že je krásné a důležité být šťastný a milován, vysílají do ulic v Cannes i do celého světa.
Autorka je editorka Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka