Martin Horálek: Návrat do kostela

Od pondělí 27. dubna v maximálním počtu 15 osob, přičemž každé následující dva týdny se se limit navýší na 30 a 50 lidí. 

Čtěte také

Martin Horálek: Pandemie jako výzva i varování

Bez omezení by se mše mohly konat od druhého červnového týdne. Někteří duchovní v této souvislosti poněkud sebeironicky poznamenávají, že v jejich případě jsou veškeré úpravy nad 30 osob zcela zbytné, jelikož v jejich sborech a farnostech se tolik lidí sejde jen zcela výjimečně. Ani to nic nemění na skutečnosti, že se také oni už nemohou dočkat svých farníků. 

Koronavirová krize, tak jako většina mezních situací, i v životě církví rychle oddělila podstatné od zbytného a schopné od neschopných. Také tuzemské církve a náboženské společnosti mají své hrdiny z první linie. 

Kdokoliv se v uplynulých dnech setkal s lékaři či zdravotníky z církevních nemocnic, s nemocničními kaplany nebo s ryzími profesionály, kteří v charitativních organizacích a zařízeních dřou do úmoru – má asi jasno v odpovědi na otázku, k čemu nám jsou vlastně církve dobré. 

Hlas církví

Když pandemie koronaviru začala, setkal jsem se pracovně s jedním z nemocničních kaplanů. I když je členem řeholní komunity, odstěhoval se dobrovolně do nemocnice, aby tím jednak minimalizoval riziko případného přenosu viru, ale především aby byl prakticky neustále k dispozici těm, kteří ho v těžkých chvílích potřebovali nejvíce. 

Čtěte také

Martin Horálek: Úplně jiné Velikonoce

Řekl mi: „Počítám s tím, že mě to může stát i život, ale tam jsem teď potřeba ze všeho nejvíce.“ Svědectví, které nepotřebuje dalšího komentáře.

A ještě jeden fenomén se v životě církví v uplynulých týdnech objevil. Je zajímavé, jak rychle se duchovní aktivity přenesly do internetového a mediálního prostoru. Ukázalo se, že mezi křesťany je překvapivě mnoho kreativních lidí, kteří dokázali velmi rychle zorganizovat on-line přenosy bohoslužeb, výuku náboženství nebo jiné pastorační aktivity. 

Když jsme v České televizi v rámci mimořádných přenosů bohoslužeb divákům nabídli, že mohou na speciální e-mailovou adresu zasílat své prosby a modlitby, které při mši předložíme, nikdy by mě nenapadlo, že se jich během týdne sejde přes stovku, včetně těch v libozvučné slovenštině.

Církve, které byly často považovány za organizace nanejvýš konzervativní a k médiím často spíše podezíravé, se během pár dní naučily využívat toho, co jim internet a média v mimořádné situaci nabízejí. Kéž by jim tato zkušenost nevymizela z paměti ani s koncem karantény.

Čtěte také

Martin Horálek: Milostivé léto

Tak jako ještě zdaleka nemáme nad koronavirem definitivně vyhráno, je také příliš brzy na zevrubná hodnocení nebo analýzy. Přál bych si ale, abychom ani tehdy, když se naše životy začnou pozvolna vracet do normálu, nezapomínali na ty, kteří se osvědčili ve chvílích, kdy šlo do tuhého. 

Ruku v ruce s tím, jak opadne strach z nákazy, opadne nejspíš i pocit vděčnosti a dluhu vůči těm, kteří tu byli, když jsme je potřebovali nejvíc. Nebylo by tak vůbec od věci, abychom si na uplynulé týdny vzpomněli také tehdy, až se bude v parlamentu hlasovat například o odměnách zdravotních sester nebo pracovníků v sociálních službách. 

A hlas církví by měl právě v těchto okamžicích patřit k těm vůbec nejhlasitějším! 

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize