Martin Fendrych: Výročí 17. listopadu 1989? Musíme si znovu a znovu procházet ztrácením a nalézáním svobody
Od sametové revoluce uběhlo 35 let. Pořád je to milník, významné výročí. Jako účastník odporu proti komunistickému režimu, a mimo jiné i demonstrace 17. listopadu 1989, jezdím každý rok před výročím na debaty do škol. Někteří učitelé, hlavně ti starší, si myslí, že je nutné žákům předat zprávu o tom, jaký byl komunismus či socialismus a jak jsme prožívali pád totality. Aby se žáci poučili.
Letos jsem byl v jedné mimopražské škole a mluvil tam s dětmi ze sedmých a osmých tříd. Byly ochotné poslouchat a taky se ptaly. Nejvíc je zajímalo, kolik jsem bral jako topič a kolik peněz by to asi dělalo dneska, kolik stálo pivo a jestli jsme směli jezdit do zahraničí.
Čtěte také
Taky chtěly vědět, co před revolucí nebylo k dostání, čeho bylo málo. Když jsem řekl, že málo bylo hlavně svobody, chtěly vědět, jakých věcí bylo málo. Že se mohly stát i fronty na toaletní papír je zjevně překvapilo víc než nedostatek svobody.
Jak jsem tam stál a odpovídal, došlo mi, jak nepřenositelná a vlastně i nepředatelná je má totalitní zkušenost. Tyhle děti se narodily do úplně jiného světa a většinou zřejmě rodičům z rodin, které za komunistů žily dost podobně, jako žijí dneska. Minulému režimu se zdrcující většinou nevzpouzely. Změnu v roce 1989 vzaly jako šanci, že se brzy budeme mít stejně dobře jako západní Němci, že budeme mít taky bavoráky a mercedesy. To se tak úplně nenaplnilo.
Svoboda bude chybět
Těžko dětem předáte euforický pocit z toho, že ten dusivý, člověku nepřátelský režim najednou skončil. Těžko předáte tu úlevu, že vám najednou nehrozí vazba a kriminál jenom za to, že říkáte, co si myslíte.
Čtěte také
Máte před sebou generaci, která těžko pochopí i tak banální věci jako byl samizdat, rozšiřování zakázaných novin, knih, informací, elpíček. Oni mají mobily a v nich dostupné všechny možné sociální sítě, kde mohou ve vteřině sdílet cokoliv.
Až budou větší a půjdou demonstrovat, svolají se přes TikTok, Instagram nebo jinou síť. Pokud tedy půjdou za něco demonstrovat. Xerox a sítotisk je pro ně něco jako knihtisk Johanna Guttenberga. Hudbu, jakoukoli hudbu, najdou třeba na Spotify, filmy na streamovacích službách jako Netflix, Disney+, HBO Max, SkyShowtime a dalších. Jsou obklopeni a zasypáni tisíci možnostmi.
Jiný svět, zásadně jiný svět než ten před rokem 1989. Ale jedno má společné, pořád jde o svobodu. Když ji máte, je tak samozřejmá jako voda pro rybu. Když ji nemáte, ryba leží na suchu a lapá po dechu.
Moje babička vyprávěla o tom, s jakým nadšením slavila založení republiky v roce 1918. Máma vyprávěla, jak úžasný byl pocit osvobození po druhé světové válce. A taky vzpomínala na roky 1967 a 1968, na uvolnění za minulého režimu. Moje generace slaví listopad 1989. Musíme si tím zřejmě procházet znovu a znovu, opakovat ztrácení a nacházení svobody.
Je dost možné, že si tím budou muset projít i dnešní děti ze sedmých a osmých tříd. Může se stát, že svobodu, která je pro ně naprosto samozřejmá, ztratí. A bude jim chybět, budou ji znovu hledat.
Autor je komentátor Aktuálně.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
