Martin Fendrych: Megamalér s ghetty

Gabalovi lidé tehdy spočítali, že je u nás asi dvě stě obcí, kde najdeme ghetta, nebo, jak se tomu mírněji, kulantněji, korektněji říká „sociálně vyloučené lokality“. Ghett před zhruba osmi lety u nás bylo tři sta třicet.

Dnes tak jasná čísla k dispozici nemáme. Ale dají se snadno odvodit. Vláda na konci února přijala Zprávu o naplňování Strategie boje proti sociálnímu vyloučení za roky 2011 až 2015. Z toho dokumentu a z rozhovorů s lidmi, kteří ho dali dohromady, vyplývá: dnes u nás máme zhruba dvakrát víc obcí, kde existují sociálně vyloučené lokality. Máme tedy přes šest set ghett, možná až šest set padesát. A čtyři sta obcí, kde je najdeme.

To je megamalér. Přitom problém není v nedostatku peněz. Stát jich má podle expertů zatím dost. Může čerpat ze strukturálních fondů Evropské unie. Proč tedy počet ghett roste? Proč přibývá lidí, kteří žijí v katastrofálních podmínkách a často nemají šanci sehnat práci?

Zaspali jsme několik let. Stát zaspal. Nechal ghetta, ať se množí. Problém dlouho řešil tak, že dával poměrně štědré sociální dávky. Jenomže ono to nepomohlo. Už delší dobu se ukazuje: proti ghettům musejí společně působit obce a kraje a ministerstva. A s nimi nevládní organizace.

Ten malér je opravdu vážný. Proč stát zůstal tak pozadu? Proč to nechal zahnít? Starat se o rodiny v ghettech není populární. Hlas lidu říká: „Já bych jim nic nedal, žádný dávky, ať makaj, mně taky nikdo nic nedá.“ Jenomže hlas lidu je vedle jak ta jedle.

Lidé v ghettech, a především děti v ghettech potřebují pomoct. Ne jim sypat dávky, to už stejně skončilo, ale zapojit je zpátky do společnosti. Pomoct jim najít práci a jakž takž slušné bydlení. Bránit je před pekelnou lichvou. Nestrkat jejich děti do pomocných, speciálních škol, protože tam většinou nemají co dělat.

Šet set ghett. Šílené.