Martin Ehl: Sjednocená Evropa už nebude, co bývala…

Ano, po krizi kolem Řecka už evropské sjednocování nebude, co bývalo. Teoretizování o dvourychlostní Evropě nabývá konkrétních forem. Řadu věcí pojmenoval v obsáhlém článku pro list Financial Times německý ministr financí Wolfgang Schäuble. Daly by se shrnout jako nová pravidla pro evropský finanční pořádek. Schäuble navrhuje, aby se vytvořil Evropský měnový fond, což není úplně nová myšlenka. Ale kontury, které se kolem ní rýsují, připomínají hlasy těch odpůrců jednotné měny euro, kteří před deseti lety při jejím závádění varovaly, že bez společné fiskální politiky nemá společná měna dlouhodobě šanci.

Německý ministr formuloval tvrdá pravidla pro udržení se v eurozóně a jako podmínky pro pomoc státům v krizi. Patří mezi ně třeba dočasně pozastavené členství v eurozóně, kdyby vyšlo najevo, že stát nehraje podle stanovených pravidel. Současné Řecko by tyto podmínky nesplnilo, protože manipulovalo statistikami.

Když člověk dnes mluví s řeckými představiteli a ekonomy, je překvapen, jak jsou schopni vám tvrdit do očí, že si udělají své domácí úkoly, že budou stávky a demonstrace, ale i kdyby se něco nepovedlo, tak nakonec stejně přijde Evropská unie a zemi zachrání nějakou půjčkou. Té se ovšem chtějí hlavně už zmínění Němci vyhnout jako čert kříži.

Celá situace kolem Řecka tak zavání zásadním přelomem v přemýšlení o evropské integraci: doposud byl klíčovým slovem a nejnižším společným jmenovatelem kompromis – tedy snaha dohodnout se za každou cenu. Ale vyjednávací mašinérie se zadrhává, nejprve kolem euroústavy a nyní kolem protikrizových opatření. Ti, co spolu mluví, tedy hlavně velcí hráči jako Francie a Německo, začínají v evropském orchestru hrát mnohem hlasitěji než bývalo zvykem. Ostatní se spíše vezou, jsou pohlceni vlastním přežíváním v krizi.

Lisabonskou smlouvou dosazené vedení unie nenabízí nic moc inspirativního – nový unijní prezident Herman Van Rompuy je pohlcen spory s předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosem o to, kdo vlastně unii vede a nastoluje klíčovou agendu. Ministryně zahraničí, baronka Ashtonová, se zatím učí, kde na mapě leží Moskva, Washington a Blízký východ.

Boj proti krizi se na evropské úrovni odehrává v podivném vákuu, připomínajícím tak trochu českou politickou scénu, kde už téměř rok nevládnou volení politici a stát tak nějak funguje samospádem. V takové situaci záleží na tom, kdo si co kde a jak urve. Řekové mohou hrát na city, že přeci jsou malá ekonomika a že už to víckrát neudělají a že potřebují rozdělit náklady na úsporné programy spravedlivým způsobem mezi obyvatelstvo, aby nevypukla revoluce.

Jenže Němci a Francouzi, nyní po oficiálním odpískání krize pevnější v kramflecích, si pomalu ale jistě budou diktovat prostřednictvím řešení řecké krize svoje podmínky a požadavky: článek ministra Schäubleho a neustálé slovní driblování francouzského prezidenta Sarkozyho budiž toho důkazem. Co na tom, že mezi Paříží a Berlínem to také v názoru na makroekonomickou politiku skřípe.
Britové mají na krku volby se stále nejistějším výsledkem. Španělé sami mají dost ekonomického másla na hlavě, stejně jako Italové. Poláci se sice kasají nejvyšším růstem v unii, ale bere je někdo vážně jako šestý největší stát? A malé státy mlčí, respektive sedí v koutku a tiše doufají, že se krize přežene a oni to nějak ustojí – jako Portugalsko. Nebo jako Nizozemci či Skandinávci zatím jen přihlížejí kladení ostrých ekonomických podmínek, protože sami by na prosazení věci, která jim jako plátcům do europokladny musí vyhovovat, neměli dostatečnou politickou sílu.

Co nám tedy zatím řecká krize o stavu evropské integrace řekla? Potvrdila pravdu, že všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. Že na každého, kdo podvádí, jednou dojde. Že najít něco jako evropskou solidaritu je pro zemi v krizi neuvěřitelně těžké, ale nikoli nemožné. Že politické prohlubování evropské integrace sice oficiálně nehrozí, ale pokud se myšlenka Evropského měnového fondu přetaví v realitu, tak to bude určitě krok směrem k evropské vládě.

Ale zároveň, že společné evropské instituce jsou tak slabé, že něco jako evropská federace ještě opravdu dlouho nehrozí. Řecký premiér Jorgos Papandreu navštívil kdejaké hlavní město, byl v Paříži, v Berlíně, v Moskvě i ve Washingtonu. Ale slyšeli jste, že by třeba žádal o pomoc v Evropském parlamentu? Nebo že by řecké dluhopisy posílily po jeho schůzce s předsedou Evropské rady?

Autor je redaktor Hospodářských novin