Martin Ehl: Politici bez rodičovské opory

Chvíli se bezradně rozhlíží a pak spustí nářek či spíše sled dětských, tedy nesrozumitelných, nadávek. Rodiče, vědomi si pokynů lékařů, že děti se mají v takové situaci nechat buď spadnout, nebo vyřešit situaci jinak, to ale vydrží jen chvíli. Pak přiskočí a naříkajícího drobečka zachrání.

Cesta nahoru je v zásadě snadná, ale cesta dolů těžká a dceři se v tuto chvíli zdá nemožná. Podobně jako některým politikům. Takový Barack Obama to po návratu z dovolené má těžké. Měl raketový nástup, vzbudil velká očekávání a naděje. Teď prožívají Američané kocovinu. Obamův rating spadl z neuvěřitelných osmdesáti na padesát procent podpory, a to amerického prezidenta čekají ta nejtěžší rozhodnutí týkající se reformy zdravotnictví, války v Afghánistánu nebo dalšího zmírňování dopadů hospodářské krize. Obama má sice daleko k výrazu zoufalého miminka, ale důvodů k zářivým úsměvům povážlivě ubylo.

Nebo novopečený japonský premiér Jukio Hatojama. K vítězství ve volbách ho vynesla dlouhodobá nespokojenost Japonců se čtyřiapadesátiletou vládou jedné strany, s nepotismem, korupcí a neschopností politiků něco dělat se stagnující ekonomikou. Vnuk a syn japonských státníků, a milionář stanul - na světové poměry snadně - v čele druhé největší světové ekonomiky a v parlamentu bude mít drtivou oporu více než dvou třetin hlasů.

Co ale bude se zářivým úsměvem potomek z rodiny "japonských Kennedyů" opravdu dělat? Kde vezme na sliby vyšších příspěvků rodinám s dětmi, farmářům, nezaměstnaným, prostě všem? Je to s ním podobné jako s Obamou: sliby vyvolaly v těžkých časech velká očekávání, po kterých bude následovat zklamání.

Obama zvolil miminkovský úkrok stranou - obrovské zadlužení -, Hatojama možná vyrazí stejným směrem. O to tvrdší ovšem bude dopad na všechny čtyři, až bude nutné dluhy zaplatit.

Takřka miminkovské úsměvy stále rozdává středoevropský premiant, polský premiér Donald Tusk, kterého před dvěma lety k moci přivedla nespokojenost s vládou konzervativců a národovců. Tuskovi se - podobně jako mé dceři, když už stoj s oporou trvá příliš dlouho - ovšem začínají klepat kolena: příští rok by se rád ucházel o prezidentský úřad v přímých volbách, ale polská ekonomika - zatím se držící v růstu HDP nad nulou - bude mít povážlivé problémy. Vláda nejspíš bude muset zvýšit daně, což ale na popularitě premiéra, který ještě před rokem sliboval rekordně rychlé zavedení eura, příliš nepřidá.

Úkrok stranou s oporou - čili zadlužení - liberál Tusk odmítá, říká, že se bude škrtat. Jenže polský rozpočet už ozdravnou kúru letos prodělal dvakrát. A ekonomové se shodují, že dál už ustupovat nelze a že privatizace státních podniků, jak ji navrhla vláda, v čase krize a nízkých cen je spíš laciný výprodej než chytrý způsob, jak zalátat díry v rozpočtu.

Dobře, uznávám, paralela začíná kulhat. Miminko se má a může spolehnout na rodiče, kteří v rozporu s pravidly a radami lékařů podají pomocnou ruku i ve chvíli, kdy by si mělo kecnout na zadek a uvědomit si, kde dělá chybu. A dříve či později to udělají, jak jsem si sám ověřil u starší dcery. Děti se poučí a příště už si dají pozor, stejně jako rodiče.

Jen u těch politiků to někdy vypadá, jako by zapomněly na první krůčky svých dětí a chtěli se nahoře s vysokým rozhledem a širokým úsměvem udržet co nejdéle, i když se jim budou třepat kolena a ruce budou zaťaté v křeči do opory.

Cesta dolů je prostě obtížnější a my máme unikátní možnost sledovat, jak se s ní dnešní hvězdy světové politiky budou vypořádávat. Dcera už si včera dala pod sebe ruku a hledala oporu. Zatím naslepo. Zítra už se snad podívá.

Autor je redaktor Hospodářských novin