Příběh Gregora Mendela ukazuje, že když nás potká neúspěch, možná jsme zakopli o zlato, věří Marek Vácha

Biolog, matematik a katolický kněz Gregor Johann Mendel publikoval výsledky svých pokusů s hrachem už v roce 1865. Trvalo to ale dalších 154 let, než se podařilo genom hrachu zcela rozluštit.

„Velkou zásluhu na tom mají vědci z centra v Olomouci, kteří použili technologii průtokové cytometrie a sortování chromozomů. Svůj podíl na tom měli i badatelé z Českých Budějovic,“ poukazuje přírodovědec, teolog a etik Marek Orko Vácha.

Čtěte také

Olomoučtí vědci pomohli rozluštit DNA hrachu. V Česku by díky tomu mohly přibýt pole s vylepšenými odrůdami této plodiny

Právě hrách použil při svém zkoumání dědičnosti i Mendel a zapsal se tak navždy do učebnic biologie po celém světě. Dalo by se tedy předpokládat, že genetická informace hrachu je možná jednodušší a přístupnější než v případě jiných organismů. Opak je ale pravdou.

„Poprvé se podařilo přečíst DNA fágy, jednoho z druhů virů, v roce 1977. Hrášek je přečtený v roce 2019 a celý výzkum trval šest let. To proto, že ten genom je strašně dlouhý. Zatímco člověk má genů asi dvacet jedna tisíc, hrášek jich má čtyřicet čtyři tisíc sedm set a nějaké drobné. My máme velikost genomu 3,2 miliardy, hrášek 4,3 miliardy. Má tedy větší genom, než máme my. To je ale u rostlin normální – rostliny jsou složitější než živočichové,“ vysvětluje Vácha, proč došlo k přečtení genetické informace hrachu teprve nyní.

Matematický model

Ve světle dnešního poznání o to více vyniká Mendelova práce z poloviny 19. století. „Ne že by se v polovině 19. století nekřížilo. Samozřejmě tady byly rasy psů, křížily se třeba ovce. Jenomže nikdo z těch šlechtitelů úplně přesně nevěděl, co se dědí a jak. Mendel se začal věnovat křížení hrachu. Vybral si pro to sedm znaků, které se dědí systémem úplné dominance – buď všechno, nebo nic. A když zkoumal jeden znak, tak mu potom s krásnou matematikou všechny zákonitosti, na které přišel, fungovaly, když zkoumal dva znaky,“ připomíná biolog.

Mendel, který na vídeňské univerzitě absolvoval mimo jiné přednášky z kombinatoriky, zároveň zvolil zcela opačný postup, než jaký byl v té době běžný.

„Všichni, kdo zkoumali dědičnost, naprosto logicky zkoumali velký počet znaků na malém počtu jedinců. Mendel pochopil, že to musí udělat úplně jinak – že musí zkoumat malý počet znaků na poměrně velkém počtu jedinců, aby mu tam začala chodit statistika,“ říká Vácha s tím, že ke svým pokusům opat augustiniánského kláštera na Starém Brně pěstoval řádově desítky tisíc rostlin hrachu.

Čtěte také

Historické prameny mohou nést lidské chyby, ale genetika nelže, tvrdí genealog Kotačka

„I tak mu ta statistika vyšla neuvěřitelně dobře. On zřejmě věděl, co mu má vyjít. Můžeme o tom spekulovat, protože opravdu nevíme, jestli si ten matematický model dopředu vymyslel a vlastně si ho jen testoval. Zdálo by se ale, že možná ano, protože těch pokusů bylo příliš málo,“ je přesvědčen Vácha.

To ale není to jediné, co na jeho práci dodnes fascinuje biology po celém světě. „V půlce 19. století se zastával názor směsné dědičnosti, tedy že potomek je průměrem obou rodičů. To znamená, že červená a bílá rostlina budou mít určitě růžového potomka. Mendel prokázal, že to tak není, že existuje úplná dominance. Tedy, že potomek je červený. Já bych to publikoval,“ říká Vácha a dodává:

„Koho z nás by napadlo, že toho červeného potomka samospráší a půjde do druhé generace? My se to na gymnáziu učíme jako samozřejmost, že to tak udělal. Ale aby vás tohle napadlo, to není jednoduché.“ Mendel přitom objevil něco, co se do té doby považovalo za nemožné – čtvrtina potomků červených rodičů měla květy bílé barvy.

Největší Čech

Ve své době ovšem Mendelovi absolutně nikdo nerozuměl. „Žádný z přírodovědců neměl to matematické vzdělání. A matematikové netušili zase nic o přírodě. Když Mendel umřel, lidé vzpomínali na laskavého kněze, moudrého opata, ovocnáře, meteorologa a podobně. Ale nikdo nevzpomíná na jeho pokusy s hrachem,“ ukazuje Vácha, jak moc člen augustiniánského řádu předběhl svou dobu.

Čtěte také

Co nám prozradila genetika o tvaru nosu?

Dnes považujeme Mendela za jednoho z předních biologů. „Zakladatelé moderní biologie jsou dva. Já bych řekl přesně v tomto pořadí – Gregor Johann  Mendel a Charles Darwin. Já si cením Mendela ještě více než Darwina,“ svěřuje se Vácha a zároveň poukazuje na jednu z vlastností Čechů:

„My Češi neumíme svoje génie prodat. Nejsme na ně hrdí. Mendel je slavný všude, jenom ne v České republice. Teprve dnes začíná pomaloučku prorůstat do povědomí národa.“

Uznání až po smrti

Mendelova práce se dočkala znovuobjevení teprve 16 let po jeho smrti. „Prostě přiložil doutnák k sudu s prachem. On sám ještě netušil, na co vlastně přišel. Ale věděl, že objevil univerzální princip. Říká se, že ve 20. století už nemusíte být géniové, už jenom stačí dělat genetiku,“ hodnotí jeho přínos Vácha.

Je paradoxní, že na počátku celé Mendelovy vědecké kariéry stál neúspěch, kdy ani na dvakrát neprošel u závěrečných zkoušek, po kterých se měl stát gymnaziálním profesorem. „Na životě Gregora Johann Mendela vidíme, že pokud nás potká v životě nějaký dramatický neúspěch, možná jsme zakopli o zlato. Možná nás ten neúspěch nastartuje k něčemu, co je mimo naši fantazii,“ ukazuje přírodovědec, teolog a etik Marek Vácha, co si můžeme odnést z životopisu zakladatele genetiky.

Poslechněte si celý rozhovor Evy Hůlkové s Markem Váchou. Dozvíte se tak to, jestli Charles Darwin četl Mendelovu práci o dědičnosti. Nebo proč v roce 1984 musela narychlo vzniknout Mendelova socha.