Luboš Palata: České tradice a uprchlíci
Jeden z mých známých napsal před časem na Facebooku takový naštvaný článek, v němž říká, že se dnešním postojům Čechů vůči syrským utečencům před válkou ničemu nediví.
A to proto, že českou tradicí je někoho vyhánět. Že jsme takto z naší země vyhnali sudetské Němce a dokonce ani se Slováky jsme v jednom státě nevydrželi a rozvedli jsme se s nimi.
Ano měl pravdu, ale je to jen jedna z českých tradic. Českou tradicí bylo také to, že jsme v první světové válce přijali desítky tisíc ukrajinských vojáků ze Západoukrajinské republiky, prvního moderního státu, který Ukrajinci vytvořili na zbytcích rozpadajícího se Rakouska-Uherska.
Do Česka pak přišly také tisíce uprchlíků z občanskou válkou zmítaného Ruska, které se z demokratického státu změnilo v krvavou komunistickou diktaturu.
V Československu našli azyl i němečtí demokraté a pro mnohé z nich bylo Československo i odbojovou základnou proti nacistickému režimu. V Praze nacházeli azyl dokonce i demokratičtí odpůrci Pilsudského polské polodiktatury, nebo autoritářského rakouského státu.
K většině z těchto lidí se oslabená pomnichovská Druhá republika zachovala mizerně a německé odpůrce nacismu, kteří odsud nestihli utéct jinam, dokonce vydávala Berlínu. Podobně jsme se zachovali v roce 1945 i k tisícům Rusů, které jsme nechali bez větších protestů Sověty odvléct do Sovětského svazu, kde byli většinou zavražděni.
Na druhé straně jsme byli jako stát schopni projevit lidskost ještě za komunismu, když u nás na začátku padesátých let našli útočiště tisíce rodin poražených řeckých a makedonských komunistů, kteří vytvořili základ dnešní řecké komunity v Česku.
Přijali jsme, pravda na etnickém klíči, po válce také tisíce našich krajanů z Banátu, Volyně, Krymu a dalších mnohdy velice vzdálených míst, kde žili po celé generace odloučeni od své bývalé vlasti. A v devadesátých letech jsme dokázali přijmout i tisíce Slováků, kteří nechtěli žít pod Mečiarem, a také tisíce Bosňáků, utíkajících před krvavou válkou ve vlastní zemi.
Takže tradicemi ta naše dnešní hysterie ze syrských uprchlíků není. Můžeme se rozhodnout, na které z těchto novodobých tradic své historie dnes, kdy Evropou táhnou tisícové davy syrských uprchlíků před válkou, navážeme.
Svým způsobem naším postojem k těmto lidem v nouzi, opravdu se nejedná o ekonomické migranty, jak blábolí mnozí politici, rozhodujeme znovu o tom, kam bude naše země patřit.
Zda k evropskému demokratickému Západu, nebo zda se vrátíme tam, kde jsme po desetiletí nedobrovolně byli, tedy do Východní Evropy.
Tentokrát o tom nerozhoduje ani Hitler, ani Stalin, ani Brežněv, ale jen a jen my sami. Stále chci věřit, že se nakonec rozhodneme správně.
Váš Luboš Palata.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
