Luboš Palata: České tradice a uprchlíci

A to proto, že českou tradicí je někoho vyhánět. Že jsme takto z naší země vyhnali sudetské Němce a dokonce ani se Slováky jsme v jednom státě nevydrželi a rozvedli jsme se s nimi.

Ano měl pravdu, ale je to jen jedna z českých tradic. Českou tradicí bylo také to, že jsme v první světové válce přijali desítky tisíc ukrajinských vojáků ze Západoukrajinské republiky, prvního moderního státu, který Ukrajinci vytvořili na zbytcích rozpadajícího se Rakouska-Uherska.

Do Česka pak přišly také tisíce uprchlíků z občanskou válkou zmítaného Ruska, které se z demokratického státu změnilo v krvavou komunistickou diktaturu.

Čtěte také

V Československu našli azyl i němečtí demokraté a pro mnohé z nich bylo Československo i odbojovou základnou proti nacistickému režimu. V Praze nacházeli azyl dokonce i demokratičtí odpůrci Pilsudského polské polodiktatury, nebo autoritářského rakouského státu.

K většině z těchto lidí se oslabená pomnichovská Druhá republika zachovala mizerně a německé odpůrce nacismu, kteří odsud nestihli utéct jinam, dokonce vydávala Berlínu. Podobně jsme se zachovali v roce 1945 i k tisícům Rusů, které jsme nechali bez větších protestů Sověty odvléct do Sovětského svazu, kde byli většinou zavražděni.

Christos Bialas a Georgios Bazakas odmítají, že by Řekové byli líní|foto: Andrea Čánová

Na druhé straně jsme byli jako stát schopni projevit lidskost ještě za komunismu, když u nás na začátku padesátých let našli útočiště tisíce rodin poražených řeckých a makedonských komunistů, kteří vytvořili základ dnešní řecké komunity v Česku.

Přijali jsme, pravda na etnickém klíči, po válce také tisíce našich krajanů z Banátu, Volyně, Krymu a dalších mnohdy velice vzdálených míst, kde žili po celé generace odloučeni od své bývalé vlasti. A v devadesátých letech jsme dokázali přijmout i tisíce Slováků, kteří nechtěli žít pod Mečiarem, a také tisíce Bosňáků, utíkajících před krvavou válkou ve vlastní zemi.

Čtěte také

Takže tradicemi ta naše dnešní hysterie ze syrských uprchlíků není. Můžeme se rozhodnout, na které z těchto novodobých tradic své historie dnes, kdy Evropou táhnou tisícové davy syrských uprchlíků před válkou, navážeme.

Svým způsobem naším postojem k těmto lidem v nouzi, opravdu se nejedná o ekonomické migranty, jak blábolí mnozí politici, rozhodujeme znovu o tom, kam bude naše země patřit.

Volyňští Češi|foto: Český rozhlas

Zda k evropskému demokratickému Západu, nebo zda se vrátíme tam, kde jsme po desetiletí nedobrovolně byli, tedy do Východní Evropy.

Tentokrát o tom nerozhoduje ani Hitler, ani Stalin, ani Brežněv, ale jen a jen my sami. Stále chci věřit, že se nakonec rozhodneme správně.

Váš Luboš Palata.