Kristina Žantovská: Digitálně sníh neodhrabeš

Nebudu vzpomínat na staré dobré časy, vyrostla jsem v komunismu. Staré dobré časy, a myslím si, že to tak vždycky bylo a bude, byly dobré jenom proto, že jsme byli mladí. Beztak si zavzpomínám.  

Čtěte také

Kristina Žantovská: Já a já a já

Tenkrát skoro každou zimu padal sníh, jako právě teď. Hodně sněhu. A uklízel se, aby lidi mohli chodit po chodnících a přecházet ulice; protahovaly se i silnice, zvlášť ty menší, kde se nedalo projet.           

Lidé vlastníci domky chodníky kolem nich uklízeli sami, v činžácích to měli na starosti domovníci. Byla to odpovědná role, patřil k ní i domovnický byt, a hrozila pokuta, pokud by svůj podíl práce nesplnili. K té patřilo mimo jiné v zimě vstát v půl šesté a odhrabat sníh, aby se nájemníci, ale i kolemjdoucí před domem nepřerazili, neuklouzli, nohu nebo ruku si nezlomili.  

Čtěte také

Kristina Žantovská: Nakupuj, ušetříš

Sleduju mladou maminku, jak se snaží vytlačit hlubokým sněhem kočárek cestou do mírného kopce, který vede k nákupnímu centru. Sleduju starého pána, jak se právě odtamtud vrací krůček za krůčkem, chodí se mu špatně, i když není nasněženo. A vždycky sám, rodina zřejmě není.

A malý člověk, zvaný dítě, má nejdřív ze sněhu radost, ale když se potřetí vymázne, začne brečet. A matka už měla někde být, pospíchá, tak ho táhne za sebou jak sáně s potrhanou skluznicí. Vrány krákají a dítě řve.           

Zdá se mi, že se na mě usmívá 

Probrodím se do vlastního bytu a zadám umělé inteligenci, jak se zbavit sněhu na ulici. Poradí mi vhodné nástroje, odkud kam sníh odhrabovat, posyp štěrkem že je lepší než zasolování a led pod napadaným sněhem že je třeba rozbít. Nic nového, to bych uměla. A tak se zeptám, kdo má úklid na starosti. Vlastníci to mají ve své režii jako kdysi, nájemníci jsou v rukou města, které komunikaci vlastní. Téměř bez výjimky. Na papíře určitě, v reálu nepatří nikomu.  

Čtěte také

Kristina Žantovská: Společenství vlastníků na návsi

Když naprší a sníh zledovatí, je to jasné. Chirurgové brousí pilky, sálové sestry připravují dlahy. Mám své zkušenosti. Padesát výjezdů záchranné služby k úrazům za pár ranních hodin.           

Kam jsme se s tou technologií dostali? Pokud sedíme u svých přístrojů, jde to, jenom nevylézat ven. Tam vládnou živly, které jsme ještě nepokořili. A vzít do rukou hrablo a lopatu, no kde to jsme? V 21. století digitalizace, automatizace a robotizace, to je cesta. 

Halou naší obchodní pasáže rozvážně projíždí robot uklízeč a stírá podlahu, i když to není třeba. Vždycky ho pozdravím, zdá se mi, že se na mě usmívá. Zítra se ho zeptám, jestli by se nechtěl podívat ven.

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně