Kristina Žantovská: Společenství vlastníků na návsi

Čtěte také

Není mnoho případů, kdy umíráte a zároveň se účastníte vyšetřování vlastní vraždy, říká Jiří Havelka, autor audio-rekonstrukce o Alexandru Litviněnkovi

Před hezké vesnické stavení s muškáty na oknech vyrovnaly stoly do dlouhého zasedacího panelu a proti nim nastavěly lavice pro diváky.

Když se sešeřilo, diváci usedli a herci zaujali svá místa za stoly. A cože se hrálo? Společenství vlastníků, úspěšný divadelní kus Jiřího Havelky, který si následně i zfilmoval. Také úspěšně, přestože je svým námětem veskrze nefilmový, uzavřený v jednom prostoru.

Společenství vlastníků...

V kočárkárně se sejde osazenstvo jednoho domu, vlastníci bytů, aby se shodli na agendě, kterou mají – podle stanov musí – vyřešit společně.

Nejde o nic světoborného – hledání způsobu, jak získat finance na opravy domu. Nabízí se řešení v zásadě jednoduché, pronajmout nebo prodat půdní prostory, které by nedostatek peněz vyřešily.

Čtěte také

Sám sebe beru jako prázdnou nádobu na to, co přijde, přiznává režisér Vlastníků Jiří Havelka

Ale vlastníci mají názory a zkušenosti tak odlišné, že najít shodu se stává čím dále nemožnější, až nakonec situaci využijí dva vykukové, kteří k domu a místu nemají žádný vztah, právě se přistěhovali, ale šikovně donutí vlastníky podepsat bianco plnou moc, že je budou zastupovat – čili situace ekonomicky využijí. Nádherná metafora o myšlení a podnikání v Čechách.

Všichni ti furianti, svéhlaví jak oslové, co se nechtějí hnout z místa, si každý po svém trvají na svých stanoviscích, předsudcích a nevraživosti s hloupostí a dětinskostí až děsivou. Zabedněné hlavy, které si s novou situací neumějí poradit jinak, než že všechno negují, takže nakonec ostrouhají všichni.

Čecháčkovství

Havelkovi se podařila diagnóza čecháčkovství. Esence myšlení, jehož důsledkem je, proč se u nás všechno hýbe tak pomalu, proč neproměníme šance, které leží na stole, proč naše životy řídí lidé neprozíraví a neschopní se domluvit. A proč jsme i my tak neprozíraví, že si je sami volíme.

Čtěte také

Je to takové naše malé 11. září, glosuje Jiří Havelka svůj nový film o vlaku, kterému selhaly brzdy

Publikum se skvěle bavilo. Herci amatérští byli ohromně autentičtí, každý svou profesí a zaměstnáním odjinud, bývalá starostka města, spolumajitel hostince, ředitelka školy, muzikant...

Ani stopa po afektu, přehnaném gestu nebo dikci. Leckterý profesionální herec by se od nich mohl učit jak na „jevišti“ přirozeně existovat a tolik „nehrát“.

Ale začátek úspěchu začínal výběrem textu, tedy dramaturgií. Pro schůzi vlastníků nejsou třeba žádné kulisy ani rekvizity a kostýmy se zaimprovizují podle míry nevkusu či společenské role, jakou ta která postava ztělesňuje/naplňuje.

Napadlo mě, že s takovým představením by se mělo jezdit po návsích a náměstích naší milé vlasti. Tohle by byla ta pravá předvolební kampaň, jak otevřít hlavy a nastavit zrcadlo v duchu geniálního Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Ústy napáleného hejtmana z jeho hry Revizor se shromážděných ptát: „Čemu se smějete? Sami sobě se smějete!“

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně