Litvínov nemá snadné řešení

Ta vznikla v dubnu s tím, že bude usilovat o přeměnu romských ghett na běžné čtvrti. Na to má získat peníze hlavně z evropských fondů, ze kterých by se financovaly projekty na vzdělávání, zaměstnávání, bydlení a zdraví tamních obyvatel.

Jenže litvínovský Janov není žádné rómské ghetto. Je to docela běžné panelákové sídliště, jakých je na okraji českých měst a obcí mnoho. A v mnoha z nich žijí také rómské rodiny. Janov je výjimečný snad jen tím, že Rómů tam v poslední době v souvislosti s přílivem jejich příbuzných ze Slovenska přibývá. Tím připomíná tamní situace, jak to charakterizuje reportér místního Mosteckého deníku Martin Vokurka, vzdáleně to, co se dělo před časem na pařížských předměstích, kde místní začali mít pocit, že je arabští přistěhovalci vytlačují.

Na druhém konci republiky, v České Třebové, jsme se včera s Šárkou Mikuleckou z Orlického deníku vypravili do jiné "ohrožené lokality". Totiž na sídliště Borek, kde žije v bývalých důstojnických panelácích po sovětské armádě asi 1 300 lidí. Zhruba třetina jsou Rómové. Jeden bytový dům opravilo město ve druhé polovině 90. let pro sociálně potřebné občany. Ovšem s tím, že jej zároveň dalo do správy křesťanskému občanskému sdružení Naděje, jehož terénní pracovníci tam už 12 let po 24 hodin denně působí. Mezitím mají kromě obyvatel 53 malometrážních bytů na starosti ještě další dům, který město postavilo po povodních a bydlí v něm lidé, ohrožení sociálním vyloučením.

Fakt, že tady byli pracovníci občanského sdružení Naděje jako první, považuje vedoucí pobočky Viktor Pešek za velkou výhodu: Podle jeho slov mohli nastavit pravidla a lidé, kteří přicházeli, tak věděli, čemu se musejí podřídit. Když už se ale v některé komunitě ustálí způsob soužití, mají to terénní pracovníci nepoměrně těžší: ti, o které by se měli starat, je berou, jako že se jim vměšují do života. Na východě Čech si to vyzkoušeli i v praxi: po úspěších v České Třebové zavedlo stejný systém terénních sociálních pracovníků v roli správců i sousední Vysoké mýto. Jenže tam se výsledky nedostavily hlavně proto, že terénní pracovníci už přišli do existujících struktur.

V Litvínově se to podle Viktora Peška tudíž nevyřeší za měsíc, ani když tam stát napumpuje sebevíc peněz. Terénní sociální pracovníci budou muset nejdřív navázat s obyvateli styky a získat si jejich důvěru. Nejlépe přes práci s dětmi. Teprve potom lidé odkryjí karty svého života. Trvá to roky. Že na sídlišti Borek není výbušná situace a nedochází tu k rasově motivovaným trestným činům, přičítá Viktor Pešek trpělivé dennodenní práci ve prospěch obou komunit. "My tu nejsme proto, abychom chránili Rómy, ale abychom pomáhali obrušovat hrany a zmirňovali averzi", říká Viktor Pešek.

Je přesvědčen, že se to daří. Ale bez starostí není: "Sedím tu v klidu, ale na soudku se střelným prachem", říká. "Sedím klidně, protože nevidím otevřený oheň. Ale to, co vidím v televizi, čtu na internetu, je už doutnající jiskřička i pro tohle sídliště, protože se může najít jeden opilý člověk v hospodě, který po někom s jinou barvou pleti s komentářem hodí židli, a už to bouchne. Stačí k tomu strašně málo." , obává se Viktor Pešek. Zařazovat sídliště, kde už to bouchlo, mezi "vyloučené lokality", tedy rozhodně nic neřeší. Do dialogu se musí zapojit celá společnost. Jinak hrozí, že nám "řešení" nadiktují náckové.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .