Sedláci z Těchařovic. Příběh Adolfa Vondráška a jeho rodiny
V říjnu 1944 napsal otec sedmiletému Adolfu Vondráškovi do památníku: „Synu! Pamatuj, že tento statek, zděděný po mých předcích, jimiž byl za velmi těžkých podmínek udržen v rodě, i já, seč mé síly stačí, svému rodu zachovám. Totéž buď i Tvou svatou povinností. Všechny Tvé myšlenky a síly Tě musí k tomu vésti. Pak splníš úkol, hodný svých předků. Nezapomeň!!“
Za deset let už pan Vondrášek starší nežil, jeho rod bolševici vyhnali, usedlost ukradli a zplundrovali.
Pozdější horník, hudebník, elektrotechnik a starosta jihočeských Mirovic Adolf Vondrášek vzpomíná na tu dobu v nových Příbězích 20. století. Narodil se v dubnu 1937, v rodině Adolfa Vondráška staršího a jeho ženy Marie. Měli pět dětí, hospodařili v Těchařovicích (okres Příbram).
Rodový statek čítal 50 hektarů: pole a dva lesy. Patřilo k němu přes 20 krav, 15 prasat, pět koní, ovce, drůbež, králíci. Rozvíjel se dlouho, první písemná zmínka o předcích pana Vondráška v Těchařovicích je z roku 1530.
Laskavá maminka
Když otec Vondrášek statek zdědil, musel vyplatit svých pět sester. Hledal nevěstu s velkým věnem a v Ráztelích u Mirovic našel Marii, jejíž rodiče našetřili sto tisíc korun. Brali se roku 1934. Marie Vondrášková si sňatkem „společensky polepšila“, ale v běžném životě dřela od rána do večera. Pečovala o usedlost i o zvířata, starala se o děti a o babičku na vejminku.
„Slovo služka, to je slabé. Byla taková malá otrokyně,“ říká o matce Adolf Vondrášek: „Laskavějšího člověka jsem nepoznal.“
Otec pracoval na polích a usedlost zveleboval. Přestavěl dům, chlévy i stodoly, a po německé okupaci, kterou Vondráškovi přečkali vcelku bez úhony, nakoupil nové stroje. Počítal s dobrou budoucností.
V roce 1945 se na statek nastěhovalo asi 40 vojáků Rudé armády: „Byli to takoví dobrosrdeční tatíkové z Ukrajiny, divili se, co všechno u nás je.“ Vojáci udělali na Vondráškovi příznivý dojem – a Adolf Vondrášek mladší má za to, že i díky té zkušenosti hleděl jeho otec s jistými sympatiemi na Sovětský svaz a československou poválečnou politiku.
Švagr vyprávěl o kolektivizaci
Otcova sestra si už před válkou vzala uprchlíka ze „země Sovětů“, který vyprávěl o kolektivizaci, o sedlácích vystěhovaných na Sibiř a o hladomoru, ale tohle varování ustoupilo do pozadí.
Představitelé KSČ po válce tvrdili, že „kolchozy u nás nebudou“. Brzy po převratu v únoru 1948 však začali provádět kolektivizaci podle sovětského vzoru. Pan Vondrášek starší měl podle jejich představ odevzdat svůj statek „lidu“, což nechtěl učinit, jistě i z úcty k předkům, „jimiž byl za velmi těžkých podmínek udržen v rodě“.
Sedláci, kteří se odmítali proměnit v družstevníky, čelili rostoucí bolševicko-úřednické šikaně, především byli zatíženi nezvladatelnými povinnými odvody státu (dodávkami). Pokud je nedokázali plnit (i proto, že jim byly ukradeny stroje), dostávali vysoké pokuty.
Byl z něj cizí člověk
Pokud nedokázali zaplatit, končili ve vězení. Adolf Vondrášek starší byl uvězněn dvakrát, vždy na několik měsíců.
Marie Vondrášková se v takových obdobích snažila zvládnout práci (a plnit dodávky) s pomocí dětí a příbuzných. Syn Adolf mladší jezdil s koňmi i s traktorem: „Neměli jsme obilí, neměli jsme čím krmit dobytek, nebylo seno, nebyla sláma. Museli jsme jednou sundat i doškovou střechu, aby měl dobytek co do huby, když byl tatínek ve vězení.“
Komunistická propaganda označovala zdecimované a do chudoby uvržené sedláky s příznačným cynismem a třídní nenávistí za „vesnické boháče“ – „kulaky“ – „škůdce“ a „sabotéry“. Otec Vondrášek byl potřetí na několik měsíců uvězněn, pracoval v jáchymovských trestaneckých táborech, kde dostal sněť do ruky.
Když se pak vracel z lágru, šel mu syn Adolf naproti k rannímu autobusu: „Byl to změněný člověk. Zničený, zrazený. Nepoznával jsem ho. Šli jsme domů a vůbec jsme nemluvili. Šel jsem s cizím člověkem domů.“
Studovat nesměl
Adolf Vondrášek mladší měl hudební nadání, hrál na housle. V červnu 1952 ukončil obecnou školu. Chtěl jít na elektrotechnickou průmyslovku, studovat však jako kulacký syn-reakcionář nesměl.
Dostal na výběr ze tří povolání: zedník, hutník, horník. Vybral si třetí možnost, neboť učiliště bylo blízko a mohl tak pomáhat rodičům. V létě 1952 pobýval ve Zbirohu na letním táboře pro budoucí horníky.
Otcova sklíčenost se prý v rodinném kruhu a při práci trochu zlepšovala, rozpouštěla. V červenci mu Obvodní národní výbor v Příbrami vyměřil další pokutu ve výši 80 tisíc korun za nesplnění dodávek vajec a mléka nebo trest odnětí svobody na osm měsíců.
Dne 25. srpna oral na poli s koňmi a všiml si, že do statku přijel automobil s komunistickými funkcionáři (hlavní pronásledovatel se jmenoval Tesařík). Předpokládal, že mu přivezli příkaz k nástupu do vězení.
„Z toho pole viděl, co se děje na dvoře. Začali řvát na maminku, vyhazovat obilí. Maminka hořekovala, ať ty pytle neberou, že nebudeme mít pro dobytek ani pro sebe,“ říká Adolf Vondrášek mladší.
Otec se oběsil
Jeho otec tehdy podle syna ztratil naději, pochopil, že o statek přijde, „musel mít pocit, že je před ním už jen betonová zeď“. Sundal jednu oprať z potahu, hodil ji u silnice přes strom a uškrtil se.
Patnáctiletý Adolf mladší dostal do Zbirohu telegram od strýce: „Stálo tam: Okamžitě přijeď domů, nutné. Strýc Jenda. Nenapsal, proč mám přijet.“ O otcově smrti se dozvěděl v autobuse, kde si o tragédii lidé povídali.
Místní kněz podle vzpomínek Adolfa Vondráška mladšího odmítl otce pochovat, aby neměl potíže s režimem, pro obřad museli obstarat jiného faráře. Na pohřeb přišlo hodně lidí: „Chtěl jsem ze sebe něco vyřvat, ale když jsem viděl, jak maminka plakala, nebyl jsem toho schopen. Chtěl jsem tam říct, že to mu provedli komunisti, lidi, co ho takhle uštvali.“
Po manželově smrti obdržela Marie Vondrášková příkaz k vystěhování ze statku. Posílali ji na polorozpadlý mlýn u Sedlčan, ale prateta („kmotřička“) jí nabídla, že může bydlet u ní, v domku ve Smolotelích.
Matka dostala nejnižší plat
Směla si odvézt jeden malý valník, na který se vešla skříň, postel a oblečení pro děti. Po roce byl její pokoj přidělen komunistovi-agronomovi a Marie se opět nuceně stěhovala do Rožmitálu pod Třemšínem, kde pracovala jako tovární šička.
Neměla možnost uživit čtyři děti, jako žena „kulakova“ dostala nejnižší možný plat. Její rodina se rozdělila. Adolf Vondrášek měl zaopatření na hornickém učilišti. Jeho nejstarší sestra Marie šla do učení na obuvnici ve Zruči nad Sázavou.
Sestry Zdeňku a Annu si k sobě vzal maminčin bratr do Ráztel. Nejmladší Václav odešel do klášterní školy na Svaté Hoře u Příbrami, kde mu poskytli ubytování i stravu, dokud nebyl klášter zlikvidován – pak se vrátil k matce.
Nakonec Marii Vondráškové vystavili komunističtí kolektivizátoři fakturu za služby Strojní traktorové stanice, jejíž zaměstnanci přijeli sklidit obilí na zdecimovaný statek, který jí úředně patřil. Účet nemohla zaplatit, byl na desítky tisíc korun. Aby byl dluh odpuštěn, musela se statku v Těchařovicích „dobrovolně vzdát“.
Adolf Vondrášek mladší byl jako kulacký syn dlouhé roky vystaven politické šikaně. Založil rodinu a v životě pozoruhodně obstál. Po pádu komunismu se stal starostou Mirovic – a vedle mnoha dalších věcí nechal v roce 1992 postavit a slavnostně vysvětit jeden z prvních pomníčků romským obětem nacismu z nedalekého lágru v Letech u Písku. Čtyři roky studoval na Teologické fakultě Jihočeské univerzity (bližší informace najdete na Paměti národa).
Statek v Těchařovicích komunisté zcela zdevastovali. Rodina Vondráškových získala někdejší domov v restituci a Adolf s bratrem Václavem jej opravili. Ale nebyl už nikdo, kdo by na něm hospodařil.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století. Poslechněte si je.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
