Lída Rakušanová: Válka na Ukrajině je naše válka
Řada scénářů se mezi politology objevila po pondělním proslovu Vladimira Putina, kterým upřel Ukrajině právo na sebeurčení. Ten nejhorší tam uskutečňuje ruská armáda právě teď. A je jedno, jestli „jenom“ ve dvou ukrajinských separatistických republikách na východě Ukrajiny, nebo i dál ve vnitrozemí. Pokud tam Putinovi žoldáci ještě nejsou, dojdou tam. Je to jen otázka času.
To všechno, co jsme od Putina v pondělí slyšeli, totiž nebyly plané výhrůžky. Všechno, co kremelský vládce říkal, celé to absurdní překrucování historie v rusko-ukrajinských vztazích, myslel doslova.
Čtěte také
To jen Západ, ukolébaný mnoha lety klidu a míru v Evropě, se nechtěl vzdát pohodlné představy, že se s Putinem dá domluvit. Dá, ale jenom když Západ zavře obě oči a nechá Ukrajinu Putinovi na pospas.
Pokud to udělá, nezachrání se. Jen dá za pravdu Putinovu přesvědčení, že Západ je slabý a neschopný postavit se silnému protivníkovi. A jednou – a vzhledem k Putinově věku to nebude trvat dlouho – dojde i na státy Severoatlantické aliance. A v první řadě na ty postkomunistické, na nás. Ne že by sem snad ruská vojska rovnou vtrhla, ale rozšířit svůj vliv minimálně do střední Evropy chce Kreml zcela jistě.
Necháme v tom Ukrajince samotné?
Co by nás tom případě čekalo, si dovedeme představit. Zažili jsme to.
Čtěte také
Osnova kremelského scénáře je totiž pořád stejná: Rusko přece nikdy není agresor! Vždycky jenom osvobozuje a nastoluje mír! Nejperverznější ale je, že za svou agresi očekává od porobeného národa vděk. A to vděk nikoli jen od jím dosazené loutkové vlády, ale vděčnost kolektivní.
Po srpnu 1968, když ruské tanky převálcovaly pražské jaro, musel před závodní komisí děkovat za „bratskou pomoc“ i poslední vrátný ve fabrice. A ještě po deseti letech, když se hrstka statečných postavila zdejšímu kolaborantskému režimu sepsáním Charty 77, ji pod hrozbou ztráty zaměstnání manifestačně odsuzovali známí herci, zpěváci a spisovatelé. Bylo to celoplošné lámání páteře celého národa, z kterého jsme se nevzpamatovali dodnes.
Po listopadu 1989 si ti osvícenější z nás uvědomovali, že nám svoboda a demokracie spadla do klína. Že jsme za ni nemuseli nejen bojovat, ale na rozdíl například od Poláků ani se v celonárodním měřítku příliš snažit. Stačilo vyjít na pár dnů na náměstí, a to pro jistotu až poté, co v Polsku byli disidenti už měsíce ve vládě, v Maďarsku dostávala železná opona povážlivé trhliny a v Berlíně lidé z východního a západního Německa rozebírali zeď, která je od sebe dělila skoro tři desetiletí.
Berlínská zeď byl symbol studené války. Přepadením Ukrajiny dnes Putin rozpoutal válku, jakou zná až na hrstku pamětníků většina Evropanů už jen z učebnic dějepisu. Ukrajinci tam teď bojují za nás. Když je v tom necháme samotné, svobodu a demokracii si nezasloužíme.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
