Lída Rakušanová: Poučný příběh Angely M.

Příběh Angely Merkelové vybízí k zamyšlení. A sice nad tím, proč se u nás vlastně už automaticky předpokládá, že kdo vkročí do politiky, ušpiní se. Ať by jeho úmysly byly jakkoli ryzí. Vysvětlení je přitom nasnadě: politika není nic jiného než řemeslo. Jenže aby se mohlo dělat dobře, je třeba pro něj vytvořit předpoklady. Ten základní je, že v zemi jako je Německo funguje profesionální státní správa, schopná přetavit politická hesla do konkrétních zákonů. A to rychle a pokud možno bezchybně. Úlohou politiků pak je zajistit jim v parlamentu většinovou podporu. Což ovšem zvládnou jen za předpokladu, že i jejich politická strana funguje jako dobře seřízený stroj, poskytující svému vedení spolehlivé zázemí. A především perfektní zpětnou vazbu směrem k voličům. V tom tkví podstatná část celého tajemství německé politické stability. A z tohoto příkladu je i zřejmé, proč to nefunguje u nás.

Angela Merkelová nemusela mít žádnou geniální vizi: v Německu stačilo, že je coby vědkyně zvyklá analyticky myslet a dotahovat věci do konce, že je pracovitá a dokáže se poučit z vlastních chyb, a v neposlední řadě, že z ní rodiče vychovali slušného člověka. V českých poměrech by ale nejspíš i na ni záhy padl stín amatérismu a podezření, že se zaplétá do pavučiny neprůhledných machinací.

Přesto: Česká republika, ať se její budoucí vládní koalice rodí jakkoli turbulentně, má příležitost to změnit. Koaliční smlouva je v tomto směru nejen plná odhodlaných slov, ale i konkrétních závazků. Lámat nad nimi předem hůl by nebylo fér. Třeba dají nějaké zdejší Angele Merkelové šanci aspoň naši vnuci.