Lída Rakušanová: Evropa na křižovatce

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vlajky Evropské unie (ilustrační foto)

„Zvykám si chodit v botách o dvě čísla větších,“ řekla česká eurokomisařka Věra Jourová v rozhovoru pro Deník N po svém návratu z Varšavy.

Jednala tam o kontroverzní justiční reformě, která podle Evropské komise (EK) omezuje nezávislost soudů a tím porušuje unijní hodnoty. Polská vláda je evidentně jiného názoru.

Dokonce i prezident Andrzej Duda, který parlamentem schválený zákon zatím nepodepsal, hřímal v jednom z televizních záběrů před shromážděným davem do mikrofonu, že „nám tu nebudou v cizích jazycích nakazovat, jaký systém máme mít v Polsku a jak máme nakládat s polskými záležitostmi“.

Dbát na dodržování unijních hodnot a na transparentnost má Věra Jourová ve své funkci místopředsedkyně EK v popisu práce. V botách o dvě čísla větších se tudíž bude muset dřív nebo později vypravit i do Budapešti za Viktorem Orbánem, jehož způsob vládnutí označuje filosof Gáspár Miklós Tamás, výrazná postava maďarského veřejného života, za „postfašismus“.

Cesty do České republiky se eurokomisařka Jourová naproti tomu zatím obávat nemusí: střet zájmů premiéra Andreje Babiše (ANO) se jejího portfolia přímo netýká a právní stát zde ještě ohrožen není. Alespoň ne akutně.

Frustrace vůči Bruselu

Co tu ale v premiérově případě zaznívá z vládních kruhů neméně hlasitě, je důraz na národní suverenitu, kterou nám údajně Brusel odepírá, když trvá na tom, že zdejší premiér uložil svůj byznys k ledu nikoli doopravdy, nýbrž jen naoko. Protože podle našich zákonů je přece všechno, jak má být.

Posilování nacionalismu samozřejmě není jen specialita střední Evropy: výmluvně o tom svědčí brexit. Jenže svědčí také o tom, že Unie má vážné strukturální problémy.

Principiální otázka přitom je, nakolik se dá ještě mluvit o společných základních hodnotách Evropské unie, když má teď Věra Jourová za úkol prověřovat, kdo je vlastně sdílí. Jistě: teoreticky má Brusel mocnou páku, jak autoritativní tendence v jednotlivých zemích omezit. Může své požadavky podmínit výplatou unijních peněz. Ovšem s reálným rizikem, že to bude voda na mlýn nacionalistických populistů v postižených zemích.

Východisko je dvojí: buď si Unie přizná, že sen otců zakladatelů o společně sdílených hodnotách, na jejichž základě se Evropa bude stále víc integrovat, je překonaný mýtus a bude se snažit udržet nacionalismus v jakž takž demokratických koridorech, anebo se naopak rozhodne pro útěk vpřed.

Současná frustrace vůči Bruselu a výtky, že se lidé v některých členských zemích cítí jako občané druhé kategorie, začnou totiž mizet ve chvíli, kdy si v rámci Evropské unie budou všichni její občané konečně rovni před zákonem.

Lída Rakušanová

Jinými slovy, když se jednotlivé státy Unie rozhodnou nejen pro společný trh, ale i pro společnou sociální politiku. Což není žádná utopie: EK se například už léta zabývá zcela vážně návrhem na evropské pojištění v nezaměstnanosti.

Otázka ovšem je, jestli i stoupenci dalšího prohlubování evropské integrace dneska nechodí v botách o dvě čísla větších. Zda ono „historické okénko“, které se otevřelo v 90. letech minulého století, už vlna znovuvzkříšeného nacionalismu dávno nepřibouchla.

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu