Lída Rakušanová: Porodní bolesti evropské identity

Evropský parlament na zasedání v Štrasburku
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Evropský parlament na zasedání v Štrasburku

Podle německé politoložky Ulriky Guérot si je v Evropské unii „každá okurka rovna před zákonem. Rovny před zákonem jsou si i měny členských států, sdružených v eurozóně. Pouze občané EU si před zákonem rovni nejsou.“

Dodejme, že ti podléhají zákonům svých národních států a z paragrafů evropského práva mohou profitovat teprve poté, až je v Evropské radě schválí jejich politici a pak je národní parlamenty zapracují do národní legislativy. V praxi je to především tato koncovka, která je v řadě zemí oprávněným zdrojem frustrace mezi lidmi. Jen si to většinou vůbec neuvědomují.

Ještě dnes je v živé paměti pobouření nad tím, že mezinárodní velkovýrobci potravin či drogistického zboží prodávali v EU pod stejnou značkou a v totožném obalu výrobky dvojí kvality: prvořadé pro Západ a druhořadé pro Východ.

Teprve díky mnohaleté mravenčí práci i českých poslankyň v europarlamentu, jako byla Zuzana Roithová nebo Olga Sehnalová, se eurokomisařce Věře Jourové, která měla ochranu spotřebitelů až doteď v gesci svého resortu, nakonec povedlo s touto nekalou praxí jakž takž skoncovat.

A pozdní ovoce své práce na tomto poli sklidila česká eurokomisařka i tento čtvrtek, kdy ministři členských zemí konečně schválili podmínky pro zavedení hromadných spotřebitelských žalob ve všech členských zemích Unie.

Národní státy a jejich exekutiva

To by napříště mělo znamenat, že se i v Česku, jako se to už praktikuje v 16 z 28 unijních zemí, budou moci lidé spojit a prostřednictvím spotřebitelských svazů či jiných organizací kolektivně zažalovat ať už výrobce vadného zboží, nebo poskytovatele předražených služeb o náhradu škody. A to i v případě, že jde o škodu tak nízkou, že by se to jednotlivcům vzhledem k nákladům na soudní řízení nevyplatilo.

Cílem dokonce je odčerpávat tímto způsobem i haléřové zisky bank nebo mobilních operátorů, vzniklé neférovým zaokrouhlováním, které jdou v masovém měřítku do milionů. Výtěžek by se v tom případě samozřejmě nerozděloval mezi jednotlivé osoby, ale šel by na veřejně prospěšné účely. Aby bylo každému jasné, že podvádět se prostě nevyplácí. 

V Německu se po tzv. „dieselgate“ přihlásilo ke kolektivní žalobě na automobilku VW už víc než 200 tisíc majitelů aut se zmanipulovaným měřičem zplodin. V Česku by teď měli mít nahnáno například provozovatelé mobilních služeb kvůli svým – v evropském srovnání – naprosto nepřiměřeným poplatkům.

To ovšem jen za předpokladu, že se zdejší vláda, které leží na stole český návrh na zavedení hromadných žalob už od léta, konečně rozhodne poslat ho do legislativního procesu. Ani pak ale nebude vyhráno. A to z toho důvodu, že evropská zákonná norma je jen rámcem, který mají národní státy do exekutivy zapracovat. A je na nich, do jaké míry to udělají.

Na rozdíl od evropské směrnice, kde žaloby mají podávat jen neziskové organizace a spolky, je zatím v českém návrhu například ustanovení umožňující i soukromým subjektům, aby se na podávání hromadných žalob takříkajíc „napakovaly“. Samozřejmě na úkor poškozených.

Lída Rakušanová

Zda to v českém zákoně o hromadných žalobách zůstane i po kolečku v parlamentu, je na poslancích. Na zvolených poslancích, které by veřejnost měla hlídat, aby do puntíku dodrželi to, co jejich vláda právě odsouhlasila v Bruselu. V bleděmodrém tomu tak bude i v dalších zemích Unie. A pak že neexistuje cosi jako „evropská identita“.

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu