Lída Rakušanová: Dovětek k Několika větám

Názorně se to ukázalo v uplynulém týdnu, kdy se ve sdělovacích prostředcích – na rozdíl od všech předchozích kulatých výročí - mnohem detailněji rozebíral poslední předlistopadový pokus odpůrců režimu vyburcovat veřejnost k tomu, aby požadovala autentický dialog s komunistickou mocí.

O petici Několik vět hovořili pamětníci, prominentní signatáři, historici i politologové.

A přesto zůstaly některé věci stranou. Mezi ně patří v prvé řadě dojem, jako by se jednalo o ryze českou a moravskou záležitost. Kolik z těch 40 000 signatářů bylo ze Slovenska, a pokud jich bylo poskrovnu tak proč, o tom se v uplynulých dnech kupodivu nemluvilo.

Čtěte také

A nemluvilo se ani o tom, že vzhledem ke 14 milionům obyvatel někdejšího Československa podepsala čtvrt století starý dokument ani ne třetina jednoho procenta občanů. Zato se rozebíralo horem dolem, jak tím, že se v seznamech signatářů střídala jména celebrit s řadovými občany, organizátoři šikovně zrežírovali dojem celonárodního protestu.

Ano, tak se to jistě chápat dá. V rádiu Svobodná Evropa, kde jsme seznamy signatářů petice Několik vět četli, jsme v tom ale především viděli něco jiného. Totiž snahu všechny ty svářeče, dojičky, traktoristy a úřednice, kteří se rozhodli vystoupit z bezejmenné masy, pomocí slavných jmen ochránit před zvůlí moci.

Několik vět |foto: Marián Vojtek

Nakolik se to dařilo, dozvíme se snad při dalším kulatém výročí. A třeba se dočkáme i toho, že si o tom v televizním studiu budou povídat všichni dohromady. Slavní i ti tzv. „obyčejní“.

Pak nám obrazovka možná zprostředkuje i to, co nám dneska tak zoufale chybí a v čem byla petice Několik vět v oněch pohnutých měsících před Listopadem výjimečná především: byla důkazem rodící se soudržnosti mezi lidmi.