Měli klacky prošpikované dlouhými hřebíky… Vzpomínky Bedřicha Gregoriniho na zabíjení Němců v Ústí nad Labem
Před 81 lety, 31. července 1945, došlo v Ústí nad Labem k masakru tamních Němců. Po sérii výbuchů v muničním skladu v Krásném Březně začalo „odvetné lynčování“ německy mluvících civilistů, tehdy povinně označených bílými páskami. Obětí bylo několik desítek.
Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány svědectví Bedřicha Gregoriniho z Lovosic (*1939), který byl jako chlapec přímým svědkem zmíněných událostí. A také vzpomínkám Růženy Šťastné-Götzové, která se narodila roku 1932 ve smíšené česko-německé rodině ve Skoroticích (součást Ústí nad Labem).
Matka pozdějšího divadelníka Bedřicha Gregoriniho se jmenovala Elisabeth, pocházela z Lovosic a od poloviny 20. let žila v Argentině. Rodina ji tam poslala za bratrem, na farmu spravovanou německou komunitou. Provdala se za Miguela Gregoriniho, na počátku 30. let se jí narodil syn Edgar.
Když otěhotněla podruhé, přijela porodit domů. Dne 28. prosince 1939 přivedla v Lovosicích na svět dvojčata Bedřicha a Jindřicha Gregorini. Během války se Elisabeth s dětmi nedokázala vrátit do Jižní Ameriky za manželem a prvním synem, pracovala v krejčovském salónu u lovosického nádraží. Dvojčata vychovávala především babička.
Vzpomínky na válku
Bedřich Gregorini si z útlého dětství pamatuje pobyt v nemocnici, kdy musel do krytu kvůli bombardování. Vybavuje si, že v únoru 1945 navštívili s bratrem matku v práci: „Dopoledne přijel první vlak z rozbombardovaných Drážďan. Do salónu přišel pán, celý umouněný, v ruce držel háčkovanou dečku… Chtěl trochu vody. Řekl, že ta dečka je to jediné, co mu zůstalo z jeho domu a rodiny.“
Osvobození severních Čech prožívali pětiletí bratři Gregorini s matkou, její přítelkyní a dalšími dvěma dětmi ve sklepě vily pod Lovošem. V květnu 1945 kolem projížděla Rudá armáda na Prahu, na druhou stranu utíkali němečtí vojáci. Jeden z Němců na Sověty vystřelil. Bedřich Gregorini viděl ze sklepního okénka, jak se zastavil sovětský tank a natočil hlaveň směrem k výstřelu, k vile:
„Jeden z rudoarmějců pak rozkopl sklepní okno a se samopalem vlezl dovnitř. Uviděl dvě ženy a čtyři děti. Matce a její kamarádce bylo něco přes třicet. Dodnes nechápu, že ženy neznásilnil, protože v Lovosicích tak Sověti činili často.“
Babička šla do odsunu
Krátce po osvobození musela německá babička nastoupit do odsunového transportu: „Šli jsme se s ní rozloučit do sokolovny, kde je shromažďovali, a pak už je vodili do vlaků do Německa. Co to pro babičku muselo být, to jsem pochopil, až když už jsem měl vlastní děti, vnoučata, pravnouče… Vychovávala nás do pěti a půl roku – a už nás nikdy neviděla.“
Elisabeth Gregorini se znovu pokusila o návrat do Argentiny, potřebovala ověřené doklady a měl jí v tom být nápomocný německý notář z Ústí nad Labem. S oběma tehdy šestiletými syny navštívila jeho kancelář 31. července 1945.
Při explozích v „muničce“ v Krásném Březně ten den zahynulo 27 vojáků a civilistů, desítky dalších lidí byly zraněny. Městem se šířily zprávy, které později používala i propaganda, že za tragédií stáli němečtí záškodníci ze skupiny Werwolf. Nikdy se to nepotvrdily. Možné (a opět nepotvrzené) také je, že za útokem stáli komunisté z ministerstev vnitra a obrany, kteří chtěli v době konání Postupimské konference rozdmýchat nenávist k Němcům.
Nejméně 43 mrtvých
Na vraždění v Ústí nad Labem se podle všeho nepodíleli tamní čeští starousedlíci, provedli je příslušníci Revolučních gard, vojáci Svobodovy armády, Rudoarmějci a také civilisté, kteří do města přijeli krátce před masakrem. Připravili o život nejméně 43, ale spíše mnohem víc lidí.
Gregoriniovi čekali na notáře marně. Když vyšli ven, nalezli jeho tělo. Bedřich v rozhovoru pro Paměť národa říká:
„Dlouho nešel, tak jsme se s matkou vydali zpátky na nádraží a na ulici ležel mrtvý… To už byla situace, kdy v Krásném Březně vybouchla munička a čeští vlastenci byli přesvědčeni o tom, že to udělali Němci. Takže chytali na ulici a všude německé občany, bylo to jednoduché, protože Němci museli nosit bílou pásku. Měli dlouhé klacky prošpikované dlouhými hřebíky, a když chytli Němce, tak ho obestoupili a utloukli ho k smrti. To jsme viděli.“
Argentinského otce a bratra nikdy neviděl
Matka s chlapci pospíchala na vlak, aby z města co nejrychleji odjela do Lovosic: „Šli jsme na nádraží, které bylo vybombardované, takže jsme pozorovali střekovský most. A tam jsme viděli, jak letí do Labe kočárek. Mysleli jsme si, že s dítětem, za nímž letěla matka. Pak jsme se dozvěděli, že kočárek šel zvlášť a matka s dítětem až pak. Měli štěstí, vylovili je nějací Holanďané, kteří tam kotvili s lodí. Mnozí Němci ale takové štěstí neměli…“
„My jsme neuměli česky a matka nám řekla, že když promluvíme, tak nás zabijí… Je to obraz, který do smrti nemohu zapomenout, co to bylo za hrůzu a co to muselo být za hrůzu pro ni. Protože věděla, že kdybychom otevřeli pusu, tak půjdeme k zemi všichni tři. My jsme neuměli česky, matka neuměla česky, mluvila jen německy a španělsky.“
Elisabeth Gregorini usilovala o návrat do Argentiny i v dalších poválečných měsících, ale neúspěšně. Přijala nabídku k práci v pražském krejčovském salónu Hany Podolské, syny Bedřicha a Jindřicha na čas umístila do kláštera v Krupce na Teplicku. Vychodili tam první třídu, naučili se česky, pak si je matka vzala zpět a odstěhovali se do Teplic. Svého argentinského otce a bratra Bedřich Gregorini nikdy neviděl. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
