Ondřej Konrád: Stále zvučný Milan Uhde

Čtěte také

iROZHLAS

Byl zakázaným autorem, vedl Sněmovnu i ministerstvo. Milan Uhde slaví 90. narozeniny

Tomu se nad to přihodilo, že songy z představení Balada pro banditu, jeho legendární adaptace románu Nikola Šuhaj loupežník Ivana Olbrachta v brněnském divadle Husa na provázku z roku 1975, prakticky zlidověly a zněly u táboráků. Tam se Havel, při vší úctě, nepropracoval, i když kdo ví, možná i trampové občas odtuší: „To jsou paradoxy.“

Ale zpět. Písně žily, jenže autor textu zůstával v anonymitě. Dramatizaci místo zakázaného Uhdeho tak řečeně pokryl, neboli vzal na sebe, režisér Zdeněk Pospíšil.

Král – Vávra

Uhde tehdy už jednu hru s písněmi za sebou měl. V politické satiře Král – Vávra je na pódiu divadla Večerní Brno zpívala Ljuba Hermanová. A onoho roku 1964 se nad dílkem debatovalo až na ÚV KSČ, neboť soudruzi správně zavětřili, kam férie kolem fiktivního ředitelství zemské osy míří.

Čtěte také

Uhde: Kvůli landsmanšaftu se rozdmýchává konflikt nepřirozených rozměrů. Smíření je bytostná potřeba

V postupující oblevě 60. let se však většinou už nezakazovalo šmahem, jenom určité pasáže. A tak se stal i lehce přitesaný Král – Vávra senzací. Jako mladík ovšem Uhde po únorové euforii podlehl a jeho počáteční literární pokusy nesly stalinistické rysy. Svazácké nadšení ale dlouho nevydrželo a dostalo zásah maďarskými událostmi 1956.

Také členství ve straně se pak Uhdemu dařilo vyhýbat, přestože po studiích nastoupil na post redaktora pozorně střeženého kulturního měsíčníku Host. Zároveň vznikla prvá dramata, divadelní i rozhlasová. A už od Krále – Vávry se Uhde stával stále viditelnější osobností brněnské umělecké sféry.

To vše ovšem rázně zadusila srpnová okupace a následná normalizace, během níž ale Uhde publikoval v samizdatu anebo psal na zapřenou Provázkům. Zdramatizoval také Mrštíkovu Pohádku máje.

Politika a obdiv ke Klausovi

A když se, v což dlouho nikdo nedoufal, totalita definitivně zhroutila, přijal nejprve funkci ministra kultury a pak předsedy Sněmovny, ve které vystupoval jako rozený rétor s mimořádně znělým hlasem, brilantní češtinou a zformulovanými myšlenkami. A přitom projevoval až obdiv k Václavu Klausovi, jemuž, o šest let mladšímu, by byl prý ochoten chodit pro pivo.

Čtěte také

Za svobodu musíme ručit nejen pohodlím, ale i vlastní krví, píše Milan Uhde v první epizodě série Střepy

To ho ovšem časem přece jenom přešlo. Možná i proto, že zatímco Uhde je pověstný pochybnostmi a sebezpytem, nic podobného u Klause není ke spatření. A zvlášť v posledních letech by si pánové nerozuměli zřejmě v ničem, protože i když Uhde po odchodu z ODS a epizodě v Unii svobody nechal politiku před koncem deváté dekády navždy za zády a vrátil se do literárního světa, k řadě obecných témat se stále vyjadřuje.

A tak víme, že jeho pohledy a exprezidentovy názory se vysloveně míjejí. Jak bylo naposled do očí bijící u sjezdu sudetských Němců v Brně, kam je pozval právě Uhde, vyrůstající ještě ve městě z velké části obývaném německým etnikem. Muselo ho těšit, že přes strašení některých politiků proběhl sjezd hladce. Nevoli projevovala akorát hrstka členů KSČM.

Pořád má co říct

Vedle Balady a Vávry patří k Uhdeovým nejzdařilejším titulům Zubařovo pokušení (1976), tedy když do dentistického křesla usedne stranický prominent. Dále Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl (1986), Fraška z pokryteckého soukromí Karla Marxe i Zázrak v černém domě (2004), drsná anatomie minulosti vlastní rodiny a reflexe sebe samého jako přepjatého mladého muže.

Ondřej Konrád|foto:Český rozhlas

O nějakém politickém odkazu Uhde zřejmě nikdy neuvažoval, politiky zanechal spíš rozčarován. Ale i ve svých 90 letech, kterých se dožil v úterý 28. července, má jeho tak úžasně sonorní hlas pořád co říct. Nejen ke smíření se sudetskými Němci, považované Václavem Klausem za, jak jinak, falešné a prázdné. Čemuž se Milan Uhde, smyslem pro humor obdařený, musel od srdce zasmát.

Autor je komentátor Českého rozhlasu