Lída Rakušanová: Česká republika před osudovým rozhodnutím

22. červen 2018

Zatímco jsou zdejší politici ještě osm měsíců po volbách zaujati sami sebou natolik, že nedohlédnou ani za humna, odehrává se v Evropě další dějství toho opravdového dramatu 21. století.

Ve světě je dnes podle Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky 68 a půl milionu lidí, kteří utíkají před válkou, násilím a pronásledováním. Tolik jako nikdy předtím. Ani za obou světových válek století minulého.

Zdůraznit je třeba, že toto hrozivé číslo zahrnuje jenom uprchlíky a nikoli ekonomické migranty. Tedy lidi, kteří odešli ze svých domovů za lepším životem pro sebe a své rodiny. I to je samozřejmě legitimní, ale lze právem předpokládat, že jde o osoby, které soucit okolního světa nepotřebují. Na rozdíl od uprchlíků. Ti jsou na něj totiž odkázáni.

Až se tuto neděli sejdou v Bruselu představitelé EU na neformálním summitu „zainteresovaných členských zemí“,- jak to formuloval šéf Evropské komise Juncker-, aby se pár dnů před nadcházejícím oficiálním zasedáním Evropské rady poradili o společné azylové politice, lze předpokládat, že zástupci České republiky mezi nimi nebudou.

A to nejen proto, že jejich tahanice o vládní slepenec spějí snad konečně do finále, ale především z toho důvodu, že Praha jakoukoli společnou azylovou politiku zatvrzele odmítá. Sice je všemi deseti pro zřízení záchytných center mimo unijní hranice, a to pokud možno co nejdál, nejlépe kdesi v Africe. Tam ať se spánembohem zjišťuje, kdo má jako uprchlík na mezinárodní ochranu právo a kdo ne.

Jinak než společně to Evropa nezvládne

Jenže na otázku, jak bude vypadat druhá strana mince, totiž kam půjdou ti, kteří v oněch hotspotech za hranicemi unie statut uprchlíka dostanou, má Praha společně s ostatními státy V4 už několik let jen jednu stereotypní odpověď: k nám rozhodně ne!

Už pět let po sobě přibývá uprchlíků. Budou se vracet zpět do Afriky?

Uprchlíci v Paříži

Podle Organizace spojených národů už pět let po sobě přibývá uprchlíků, na útěku je na světě skoro 69 milionů lidí. Společně s tím přibývá politiků, kteří se nechávají zvolit se slibem, že s migrací tím či oním způsobem zatočí. Přestože do Evropské unie přichází aktuálně výrazně méně migrantů než před pár lety, zdá se pravděpodobné, že na summitu na konci června dojde k významné změně přístupu. 

Je to nejen projev absolutního nedostatku solidarity vůči evropským spojencům. Je to de facto sabotáž společné azylové politiky, jejíž obrysy se začaly rýsovat před dvěma lety ve smlouvě Bruselu s Ankarou o přesídlování syrských uprchlíků z Turecka do unie.

V ní je například zakotveno, že mezi nimi nesmí být nikdo, kdo se předtím pokoušel dostat se do Evropy nelegálně. Že přednost mají mladiství, ženy s dětmi a nemocné osoby. Že všichni musejí být prověřeni. A především, že si nesmějí vybírat, která unijní země jim poskytne útočiště.

Podobné parametry má i současný návrh, o němž se bude diskutovat příští týden na summitu. Bez pokud možno férového mechanismu relokace uprchlíků to ale nepůjde. Alternativou je Evropa, rozparcelovaná ploty z ostnatých drátů. Migrační vlny totiž neustanou.

Lída Rakušanová

K válečným uprchlíkům se naopak připojí v tomto století i lidé, jejichž domov se stane neobyvatelným v důsledku klimatických změn. Jinak než společně to Evropa nezvládne. Nebo alespoň ne civilizovaným způsobem. Česko stojí před osudovým rozhodnutím.

Spustit audio