Libor Dvořák: Vladimire, kdo to tedy byl?
Sobotní blesková tisková konference premiéra Andreje Babiše a vicepremiéra Jana Hamáčka odhalující ruskou stopu v případu téměř sedm let starých výbuchů v muničních skladech ve Vrběticích, zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Něco takového jsme asi přece jen ani od agresivního Putinova Ruska neočekávali.
Co následovalo, se přirozeně dalo očekávat. Česká strana vyhostila 18 ruských tzv. diplomatů, ruská vzápětí dokonce 20 pracovníků našeho zastupitelského úřadu v Moskvě.
Čtěte také
Beztak prabídné vztahy mezi oběma zeměmi, na kterých se v poslední době podepsalo odstranění sochy maršála Koněva, černé ruské nákupy speciálního české střeliva a tzv. ricinová aféra, se zkrátka během tohoto víkendu dostaly hluboko pod bod mrazu.
Už teď se dá předpokládat, že návrat k jistému normálu může trvat i několik let. Zajímavé jistě bylo, jakým způsobem se k nám tato informace od sobotního večera dostávala.
Protagonisty akce, připomínající příběh průměrné až podprůměrné bondovky, se stali nejvyšší představitelé české vlády. Ti tu totiž se všemi těmi připravovanými a nakonec odvolanými tahy s Hamáčkovou cestou do Moskvy figurovali jako přímí aktéři zpravodajské hry – a toho snad zapotřebí opravdu nebylo. Působí to spíš směšně.
Profesionální zdatnost rozvědky
Poněkud překvapivá je i role ruských iniciátorů celé vrbětické tragédie, kterým budeme říkat dejme tomu Petrov a Boširov – to je koneckonců jedno.
Čtěte také
Když totiž zrekapitulujeme jejich špinavé hrátky z posledních sedmi let, zjistíme, že výbušniny z našich muničních skladů měly explodovat v Bulharsku, a ne u nás.
Že „zrádce“ Skripala a jeho dceru Julii novičkem tito agenti GRU zlikvidovat nedokázali a že totéž platí i v případě bulharského obchodníka se zbraněmi Emiliana Gebreva. Což ruskou vojenskou rozvědku co do profesionální zdatnosti nepředvádí ve zrovna pozitivním světle.
Příznačná byla i reakce Putinova režimu – zpupná, šklebná a nevraživá. Hodně mi to připomínalo nejnovější román světoznámého ruského spisovatele Vladimira Sorokina, který zrovna překládám. Mezi jeho důležité dosti panoptikální postavy totiž patří hrdinové se jmény Angela, Boris, Donald, Silvio, Šinzó a v neposlední řadě přirozeně i Vladimir.
Posledně jmenovaný má jednu pozoruhodnou vlastnost: ať je tázán na cokoli a konfrontován s čímkoli, má vždy a na vše jednu jedinou stereotypní odpověď: „Já to nebyl“. Což jsme se z Moskvy dověděli i v tomto případě.
Nikoli literárního, ale reálného Vladimira bychom se teď měli ptát: a kdo to tedy byl, když se kolem Vrbětic či později v anglickém Salisbury motali vaši únavně stejní agenti?
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
