Libor Dvořák: Rusko slaví konec války aneb Putin a ruská armáda
Rusko si na rozdíl od převážné většiny států světa konec války už tradičně připomíná až 9. května. V Moskvě se jako obvykle konala velkolepá vojenská přehlídka, která musela být loni v důsledku pandemie zrušena. V duchu historické tradice se opět nejednalo jen o připomenutí významného historického data, ale také o demonstraci možností ruských ozbrojených sil a jejich role především v zahraniční politice země.
Čtěte také
Gruzie v srpnu 2008, počátek bojů na východní Ukrajině a anexe Krymského poloostrova na jaře 2014, počátek leteckých zásahů na straně režimu Bašára Asada v září 2015 – takový je základní výčet zahraničních aktivit ruské armády z poslední doby, a jistě bychom našli i další, méně zjevné, kupříkladu v Africe. Proč tomu tak ale je a proč je armáda doposud tak důležitým nástrojem Putinovy zahraniční politiky?
Velmi přehledně to shrnuje komentátor FAZ Nikolas Busse. Armáda je nejsilnějším faktorem existence současného Ruska, ale zároveň i jeho největší slabinou. Aby Vladimir Putin mohl dosahovat svých zahraničněpolitických cílů, má k dispozici právě jen ozbrojené síly. Jeho země nemůže světu nabídnout velký a lákavý vnitřní trh, jako je tomu leckde jinde ve světě. Rusko může prodávat jen ropu a plyn, ale takových států je plno. Vše, co může nabídnout, je státní dirigismus, korupce a chudoba většiny ruských občanů – to dokonce ani v Rusku jistě není ten životní model, ke kterému by se normální člověk upínal.
Dva spojenci
Čtěte také
Co Rusko má, jsou druhé největší jaderné síly na světě, v Evropě pak nejvíc tanků a nejmohutnější válečná flotila – dědictví po Sovětském svazu, které Putin považuje za jeden ze samozřejmých nástrojů moci a podle toho s ním taky nakládá. Již zmíněnému německému kolegovi současný ruský prezident docela připomíná cara Alexandra III., jehož pomník před pár lety Putin odhalil v Jaltě. Do jeho podstavce je vytesán slavný Alexandrův citát: Rusko má jen dva spojence – armádu a válečnou flotilu. Rozdíl mezi oběma vládci je ale zároveň velmi nápadný: zatímco Alexandr se válkám vyhýbal, Putin je spíš vyhledává.
Letošní oslavy nejvýznamnějšího ruského svátku přinesly ještě jeden zajímavý rys. Přestože ani doma, ani ve světě rozhodující úlohu, zásluhy a oběti tehdejšího Sovětského svazu v druhé světové válce nikdo nezpochybňuje, poslanci Státní dumy usilují o to, aby případné pochyby tohoto druhu byly zakázány přímo zákonem. Totéž má platit i pro eventuální srovnávání Hitlerova a Stalinova režimu, i když jsou podobné úvahy víc než legitimní.
Putinovu pozici nikoli v zahraničí, ale doma přitom posiluje státní propagandou živená představa, že Západ chce Rusko zničit, a značná část obyvatelstva je tak přesvědčena, že vlast musí někdejší pozice v postsovětském prostoru, ve státech někdejší Varšavské smlouvy i v části rozvojového světa získat zpět. Ruský prezident činí vše pro to, aby se tak stalo, a dokud bude u moci, na tomto trendu se nic nezmění.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Související
-
Přinesl konec války kýženou svobodu? Jedna totalita skončila, druhá se drala k moci, říká historik
Naděje, radost, úleva z nově nabyté svobody. Právě takové byly dny po skončení 2. světové války. Lidé se radovali, ale právě poválečná svoboda je jeden z mýtů historie.
-
Konec války – radost z osvobození i hrůza z vyprávění navrátilců z koncentračních táborů
Květen 1945 nepřinesl jen živelnou radost z osvobození od nacismu, ale i otřesná svědectví lidí, kteří přežili koncentrační tábory a měli alespoň to štěstí vrátit se domů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
