Libor Dvořák: Mrtví v Mukačevu

Několik ozbrojenců Pravého sektoru se ocitlo v obklíčení ve vesnici Ladki nedaleko Mukačeva. Vzdát se hodlali až na přímý pokyn poslance Nejvyšší rady a šéfa Pravého bloku Dmytra Jaroše. Podle posledních zpráv ale tito lidé zmizeli a milice po nich pátrá.

Zčistajasna nebe hrom – tak by se asi nejstručněji dalo popsat to, co se v sobotu odehrálo v západoukrajinském Mukačevu – skoro tisíc kilometrů od oblasti stále ještě nezastavených bojů v Donbasu.

Oč přesně tu šlo, ještě není docela jasné, ale jak se podle dosavadních informací zdá, na vině je čistě mafiánské dělení sfér vlivu v narkobyznysu a třeba i pašování cigaret ve velkém do Slovenské republiky.

Faktem zřejmě je, že lidé kolem západoukrajinského poslance Michaila Laňja jednali s představiteli Pravého sektoru o dělení vlivu v nelegálním obchodu a konflikt se nejdřív zrodil mezi nimi – teprve pak zasáhla ukrajinská milice.

Čtěte také

Ta bojovníky Pravého sektoru vyzvala, aby složili zbraně a vzdali se. Nic takového se přirozeně nestalo a účastníci incidentu z Pravého sektoru, kteří se nejdřív zabarikádovali ve vesnici Ladki u Mukačeva, podle posledních zpráv z obklíčení státních silových struktur unikli. Což ostatně svědčí o tom, jakou kvalitu tyto státní silové složky vykazují.

Pravý sektor celého incidentu využil k ofenzivě na všech frontách: šéf hnutí Dmytro Jaroš odjel přímo do Mukačeva a tam jednal s představiteli Zakarpatské oblasti.

O těchto jednáních zatím není nic bližšího známo, ale už od včerejška se ví, že Pravý sektor se domáhá odstoupení celého vedení Zakarpatské správy ukrajinského ministerstva vnitra, jakož i celostátního šéfa rezortu Arsena Avakova. Tuto iniciativu podpořily i protestní akce prakticky po celé Ukrajině, o nichž organizátoři prohlašují, že jsou časově neomezené.

Nedaleko západoukrajinského Mukačeva došlo k přestřelce mezi ukrajinskou policií a příslušníky Pravého sektoru|foto: ČTK/AP,ČTK

Pravý sektor byl nejagilnější složkou bojů kolem Majdanu a do značné míry o loňském únorovém vítězství současné vládní garnitury v ulicích Kyjeva rozhodl. V tuto chvíli ale musí být tato zjevně extremistická síla prezidentu Porošenkovi a premiéru Jaceňjukovi přinejmenším nepříjemná.

Je proto otázkou, zda na této úrovni nezvítězí podobné úvahy, jaké Adolfa Hitlera v roce 1934 přiměly zlikvidovat jak oddíly SA, které německému diktátorovi rok předtím pomohly v nástupu k moci, tak jejich vůdce Ernsta Röhma.

Ten příměr je možná trochu přitažený za vlasy, ale na druhé straně dost sedí. Ostatně takových příměrů bychom v dějinách světových revolucí jistě našli víc.