Libor Dvořák: Kam se posunula jednání o krizi vyvolané Ruskem?
V Ženevě v pátek skončil evropský diplomatický maraton, jehož možná nejdůležitějším aktérem byl americký ministr zahraničí Antony Blinken. Ten postupně navštívil Kyjev, kde ho očekávali ukrajinský kolega Kuleba a také prezident Zelenskyj, a Berlín, kde se před pátečním vyvrcholením, tedy schůzkou se šéfem ruské diplomacie Sergejem Lavrovem ve Švýcarsku, sešel s rezortními kolegy z Francie a Spolkové republiky Německo.
Čtěte také
Jak se od ženevských jednání dalo očekávat, skončila stejně jako všechna předchozí, tedy víceméně ničím. Ostatně Antony Blinken už předem konstatoval, že Západ Moskvě v žádném případě nevyhoví tím, že by jí přislíbil nepřijetí Ukrajiny do NATO, stejně jako stažení severoatlantických vojsk do pozic, které zaujímala před rokem 1997. A tak to také dopadlo.
Nakonec mohou být všichni rádi, že Spojené státy zašlou Rusku oficiální písemnou odpověď na ruské požadavky a své zásadní připomínky k ruskému počínání na hranici s Ukrajinou a že ministr Lavrov už kdoví pokolikáté zopakoval, že ruská vojska ukrajinskou hranici překročit nehodlají.
Ve starých kolejích
Čtěte také
Dosavadní průběh jednání mezi Ruskem a Západem má několik rysů, které jsou tu přítomny trvale. Zaprvé je Vladimir Putin jakoby stále o krok vpředu – počínaje nahromaděním 100 tisíc vojáků při ukrajinské hranici přes poté nastolené ultimativní požadavky vůči Alianci a konče třeba oznámením únorového společného rusko-běloruského vojenského cvičení. To se bude konat právě při ukrajinské hranici, jenom tentokrát ze strany Běloruska.
Západ je proto nucen tento náskok neustále dotahovat a činí tak poněkud nešťastně jen zdůrazňováním nových a nových sankcí, kterých si ovšem Rusko a jeho prezident přímo okázale nevšímají. Tím spíš, že se nejnověji přímo od Joea Bidena dovídají, že slibovaná „sankční katastrofa“ se nakonec nemusí dostavit, pokud by se Rusko dopustilo jen „malé, bezvýznamné agrese“.
Za druhé se západní Evropa ocitá takříkajíc stranou jednacího dění. Protože, a to za třetí, Putin za partnera sobě rovného považuje výhradně Spojené státy. A za čtvrté je Putin ve výhodě proto, že on o všem rozhoduje víceméně sám, kdežto západní státy musejí nejdřív dospět k dohodě. Inu – klasický rozdíl mezi autokracií a demokracií.
A co k tomu říká známý americký bezpečnostní expert a poradce amerických prezidentů John Bolton? „Pokud znovu necháme Kyjev na holičkách a vystavíme tak hrozbě sousední členské země NATO, Putin jen zdokonalí cestovní mapu dalšího oslabování zadržující funkce NATO a celého jejího systému kolektivní obrany. Putin má nejen strategii, která Západu zcela chybí, ale prosadil se i jako obratný taktik. To musíme změnit,“ je přesvědčen John Bolton.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Související
-
Co kdyby se Česko chovalo k Ukrajině tak, jak se měli chovat naši spojenci v roce 1938, vyzývá Lukeš
„Krizi způsobilo Rusko vojenskou koncentrací na ukrajinských hranicích, a proto klíč k řešení krize je v Kremlu,“ připomíná profesor na univerzitě v Bostonu Igor Lukeš.
-
Nevidím důvod, aby Putin obsadil Ukrajinu, kterou už vlastně obsazenu má, míní novinářka Procházková
„Z pozice novinářky se mi zdá, že situace je opravdu vyhrocená a vztahy hluboko pod bodem mrazu. Připomíná to doby studené války,“ komentuje novinářka Petra Procházková.
-
Daniel Kroupa: Neustupujme ruské agresi na Ukrajině
Do nového roku vstupujeme s nadějí, že bude lepší, než byl ten předchozí. Naděje je naší vzpourou proti realitě a probouzí v nás vůli ji měnit tam, kde můžeme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
