Libor Dvořák: Další Putinova prohra – Kazachstán odmítá osud Běloruska
Dvoudenní zasedání Eurasijské ekonomické unie, ovládané Ruskem, přineslo mimo jiné zajímavou výměnu názorů mezi běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem a jeho protějškem z Kazachstánu – tamní hlavou státu Kasym-Žomartem Tokajevem. Toho Lukašenko vybídl, aby se jeho země zapojila do Svazu Ruska a Běloruska. Prý by tím Kazachstán získal přístup k jaderným zbraním.
Tady přičiňme malou poznámku: Když ruský ministr obrany Šojgu se svým běloruským rezortním kolegou Chreninem v Minsku smlouvu o rozmístění ruských nestrategických jaderných zbraní v Bělorusku podepisoval, zároveň běloruskému vůdci uštědřil studenou sprchu: oznámil totiž, že příslovečný jaderný knoflík k těmto zbraním zůstane v Moskvě.
Čtěte také
Prezident Kazachstánu Tokajev proto nezůstal Alexandru Lukašenkovi nic dlužen. Diktátorův návrh označil za „žert“ a pokračoval: „Myslím si, že něco takového naprosto není nutné, protože existují i jiná integrační sdružení – především třeba právě Eurasijská ekonomická unie. Nu, a pokud jde o jaderné zbraně, tak ty Kazachstán rozhodně nepotřebuje.“
U toho však Kasym-Žomart Tokajev rozhodně nezůstal a v pár přesně volených slovech popsal, co je to v podstatě dnešní Svaz Ruska a Běloruska: „Toto soustátí v podstatě existuje podle principu ‚dvě země – jeden stát‘. A dokonce i ty jaderné zbraně jsou tu jedny pro dva.“
Čínský deštník
Čtěte také
K těmto Tokajevovým slovům jeho tiskový mluvčí Želdybaj dodal, že „Kazachstán dnes rozhodně do žádného svazového státu vstupovat nehodlá a už vůbec se nechystá něco takového aktivně vytvářet“.
Tato verbální přestřelka mezi prezidenty dvou postsovětských států může sice působit až poněkud panoptikálně, ale dokumentuje jednu velmi podstatnou věc: Zatímco běloruský vazal Moskvy Lukašenko je o státnické otěže definitivně připravován, jeho kazašský kolega Tokajev přímo v Moskvě mluví, ale hlavně viditelně uvažuje v intencích, jaké si Kreml ještě docela nedávno právě ve středoasijském prostoru neuměl představit.
Jeho možná až nečekané nezávislosti si povšimli četní novináři a politologové, kteří jsou přesvědčeni, že vysvětlení je prosté: říkají mu „čínský deštník“. Je zcela evidentní, že právě Peking hodlá Moskvu v roli mocenského hegemona v tomto prostoru vystřídat – a jak ukazuje právě popsaný příklad, už se tak děje.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
