Libor Dvořák: Černý říjen

Boris Jelcin v roce 1989
Boris Jelcin v roce 1989

Říká se o tomto období vypjaté konfrontace mezi prezidentem Jelcinem a tehdejším nejvyšším ruským zákonodárným sborem v čele s Ruslanem Chasbulatovem. Jelcin pár týdnů předtím vydal prezidentský výnos, jímž rozpustil dnes již neexistující orgán – Sjezd lidových poslanců – a s ním i zmíněný Nejvyšší sovět. Tím prezident jasně porušil tehdy platnou ústavu. Zákonodárci odmítli poslušnost, sami prohlásili, že ruší Jelcinovy prezidentské pravomoci a v noci na 22. září přijali prezidentskou přísahu z rukou Jelcinova viceprezidenta a afghánského veterána, generála Alexandra Ruckého.

Faktické dvojvládí přerostlo v konflikt, o němž dnes jak žurnalisté, tak politologové hovoří jako o „krátké, ale přece jen občanské válce“. 4. října na monumentální budovu, stojící na nábřeží řeky Moskvy, zaútočily tanky, které střílely zhruba do prostředních pater, a pak Nejvyšší sovět obsadily speciální bezpečnostní a armádní jednotky. Podle oficiálních zpráv sice nezahynul žádný z poslanců, ale mrtvých bylo kolem 150 – některé z nich autor těchto řádků na vlastní oči viděl za Bílým domem ještě 5. října poránu…Ostatně v Moskvě se dnes kousek od tehdy těžce zkoušené budovy konala tryzna, jíž se zúčastnili i příbuzní obětí tohoto konfliktu. Ten každopádně znamenal posílení prezidentské moci, stvrzené 12. prosince téhož roku tzv. jelcinskou ústavou.

Zajímavé je, že hlavně Moskvané jsou dodnes rozděleni v tom, na čí straně byla tehdy pravda: 23% respondentů prohlašuje, že tehdy stáli za Jelcinem, ale dnes už jich zbyla sotva polovina, což se vysvětluje hlavně tím, že současná ruská moc líčí jelcinskou epochu jako období hrůz. Zhruba čtvrtina dotázaných stála a dál stojí na straně vzbouřeneckých poslanců.

Pokud jde o důsledky 20 let starých událostí na břehu řeky Moskvy, dnešní vydání listu Vedomosti o tom trefně píše: „Nová ústava soustředila všechny mocenské páky v rukou prezidenta. Její litera sice zaručuje všechna práva všem zúčastněným v politickém procesu, ale pravomoci exekutivy jsou tu formulovány mnohem jasněji, než to, co můžou a smějí konkurující pilíře státního zřízení. Ochrany občanských práv se ale nedosahuje deklaracemi, nýbrž reálnou mocí parlamentu a soudů, které mají sílu omezovat moc politiků, představitelů silových rezortů a politických managerů.“ A přesně tohle se v Rusku Vladimira Putina neděje. Protože to nejde, a zřejmě k tomu ani není většinová vůle občanů.