Jan Fingerland: Jmenování nevhodných ministrů – případ Izraele

Petr Pavel se rozhodl, že odmítne jmenování kandidáta na ministra kvůli jeho dřívějším výrokům a činům. Problematičnost těchto skutků nikdo nezpochybňuje, ale současně byl dotyčný politik navržen vítěznou koalicí. Jedna z karet musí být vyšší.

Čtěte také

Jan Fingerland: Izrael už nechce záviset na Americe

Spor se vede vlastně o dvě otázky. Zaprvé, jaké pravomoci prezident skutečně má, a za druhé, pokud je někdo zpochybní, kdo je autoritou, která o tom může rozhodnout. Obě tyto otázky jsou obsaženy i ve stanovisku Poslanecké sněmovny, schváleném vládní většinou.

Prezident má prý „respektovat ústavu“ a neposuzovat „vhodnost jednotlivých kandidátů“, protože to je výhradně věcí sněmovny. Sněmovna tedy říká tři věci. Prezident podle ní nemá volnost v otázce jmenování ministrů. Neexistuje nic jako „vhodnost“, kterou by mohl posuzovat. A také, že sněmovní většina je tím, kdo řeší spornou otázku pravomocí stanovených nejasně v ústavě.

Dvě pojetí pravicovosti

To vše značně připomíná izraelskou debatu o soudní reformě. Mluví se o ní v posledních letech v souvislosti s tamním sporem o justiční reformu, ale ve skutečnosti trvá desetiletí.

Čtěte také

Jan Fingerland: Netanjahu chce milost i moc

V izraelském případě nešlo o spor mezi vládou a tamním prezidentem, ale spíše parlamentní většinou a justičním systémem, zejména Nejvyšším soudem, který slouží i jako soud ústavní, tedy paradoxně posuzuje i rozsah vlastních pravomocí.

Horká fáze tohoto sváru nastala po příchodu aktuální izraelské koalice, která se pokusila omezit pravomoci justice, a současně dát vládě větší pravomoc při obsazování soudních pozic. Vlastně jde o konflikt dvou pojetí demokracie.

Izraelskou vládou hýbají lidé, kteří věří, že většina má rozhodovat, a to s minimálními omezeními. Zejména ne ze strany nevolených institucí, prý elitářských, jako je Nejvyšší soud. Je to jistá forma „nové pravicovosti“, přítomná i jinde.

Čtěte také

Jan Fingerland: Netanjahua dohnali osadníci

Proti tomu stojí lidé, kteří se „většiny“ a jejích vrtochů obávají, a domnívají se, že jim mají stát v cestě nejrůznější pojistky. A že změny se mají odehrávat uvnitř etablovaných institucí, jako je Nejvyšší soud, a to podle předem známých pravidel. To je vlastně „stará pravice“.

Tento spor u nás také probíhá, i když ve skrytější formě. Zajímavější je možná druhá otázka: zda nějaká instituce může v případě jmenování nějakého ministra rozhodovat o jeho „vhodnosti“, jak to nazvala naše Poslanecká sněmovna.

Rozumná vhodnost  

V Izraeli se vede spor o „princip rozumnosti“ (ilat ha-svirut), podle kterého se soudce může řídit nejen literou zákona, ale také zohlednit kontext, vyvážení zájmů, přiměřenost, nebo prostě – rozumnost. Jde o zásadu, která má své obdoby, v Izraeli pochází z anglosaského práva.

Čtěte také

Jan Fingerland: Izrael hrábl do Kataru

Silnou stránkou tohoto konceptu je pružnost, slabinou je pochopitelně jeho nejednoznačnost, a nebezpečí svévolného uplatňování ze strany soudců. Nejvyšší soud zablokoval nejen různé zákony a rozhodnutí, ale také jmenování konkrétních osobností do vysokých funkcí, a to i vládních.

Nejznámější je právě odmítnutí schválit jmenování do funkce ministra člověka, který byl v minulosti stíhán za trestné činy finančního rázu, a to právě na základě zásady „rozumnosti“ – u nás bychom tedy řekli vhodnosti. I v Izraeli to považovala jeho strana za nepřiměřené vměšování justice do politické procedury.

Debata o postupné expanzi soudních pravomocí se v Izraeli táhne od 80. let a je příznačné, že ji kritizovali i mnozí z těch, kdo jsou nyní v opozici – vůči vládě i její soudní reformně, která je zas „nerozumně“ radikální.

Čtěte také

Izrael je opatrně nadšený. Dohoda je nejmíň kontroverzní z těch, co byly na stole, říká Ben David

To vše je důsledkem nedokonalostí izraelského politického systému, který nemá jasnou psanou ústavu ani pojistky, jako je horní komora parlamentu. Vše ovšem zhoršuje nezdravá politická kultura, v níž se daří populismu, rozdělování společnosti a nedostatku ochoty ke kompromisu.

A pak jsou tu zcela konkrétní okolnosti, jako je zvolení premiéra, který má potíže se svými trestněprávními kauzami, a podržet ho byly ochotny jen malé, velmi problematické strany – a on se tím dostal do závislosti na nich. Řeč je tu samozřejmě o Netanjahuovi.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

V Izraeli mohli část problémů vyřešit včasnými reformami. A také možná dohodou o vyšachování extremistů vytvořením velké koalice, i za tu cenu, že Netanjahu dostane nějakou ochranu před svým stíháním. Byla by to cena vysoká, ale možná menší, než jakékoli jiné řešení.

A pak je tu samozřejmě potřeba, aby politická scéna jednala vždy s pocitem závazku vůči celé společnosti, obecnému dobru, a to vše v duchu kompromisu, na němž je založena politika. To je velmi těžko uchopitelná rada, kterou si zatím politici v Izraeli nedávají. A ti u nás vlastně také ne. 

Autor je komentátor Českého rozhlasu