Libor Dvořák: Bělorusko a Venezuela – ani mohutné protesty nemusí vést k pádu diktátora

28. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Protesty v běloruském Minsku

Zatímco v ulicích Minsku a dalších běloruských měst o víkendu opět proběhly velké lidové protesty s masivním zatýkáním, četní političtí analytici a aktivní politici nepřestávají běloruskou krizi srovnávat s tím, co se před více než půldruhým rokem odehrálo v daleké latinskoamerické Venezuele.

Na první pohled jsou si obě krize opravdu hodně podobné. Současný venezuelský prezident byl sice v květnu 2018 více než dvěma třetinami hlasů zvolen hlavou státu, ale počátkem loňského roku ho čerstvý předseda parlamentu Juan Guaidó označil za uzurpátora a sám se prohlásil za prozatímního venezuelského prezidenta.

Čtěte také

V této funkci ho uznaly desítky států světa. Na Guaidóovu podporu se také ve venezuelských městech rozhořely masivní pouliční protesty…, ale nakonec to k ničemu konkrétnímu nevedlo a televizní hrdina a celosvětový politický idol Juan Guaidó se z obrazovek tiše vytratil. Pokud tedy jeho loňská rebelie opravdu vyšuměla, mohlo by se stát, že Maduro zůstane venezuelským prezidentem do roku 2025.

Nejistý opoziční experiment

Čtěte také

Podobné si příběhy obou autoritářských prezidentů jsou ještě v jedné velmi podstatné věci: oba se opírají o masivní podporu silných represivních aparátů a kohorty politických souvěrců, považujících za bezpečnější a pro sebe užitečnější držet basu s dosavadní státní mocí, ať už je jakákoli, než se s ní rozkmotřit a pustit se do riskantních experimentů s opozicí. Především Nicolás Maduro tak musí v Alexandru Lukašenkovi vyvolávat velké naděje, že odpor odhodlané, ale až příliš mírumilovné ulice se vlastně dá docela snadno přestát.

Hned po 9. srpnu se hlavně u nás ozvaly také hlasy, že situace v Bělorusku připomíná podzimní československé dny po 17. listopadu, kdy se moc doslova během pár dnů a týdnů zcela přestěhovala do rukou disentu, který podle vlastního přiznání s ničím takovým ani nepočítal. Jenže zmatený houfek našich tehdejších vrcholných komunistů se vlády vzdal víceméně sám – a s něčím takovým se u všehoschopného Lukašenka rozhodně počítat nedá.

Cesta síly

Mnohem přesnější proto bude srovnávat běloruské události posledních týdnů s ukrajinskou oranžovou revolucí z roku 2004, kdy se za prezidenta po druhém kole voleb přes údajné Janukovyčovo vítězství prohlásil Viktor Juščenko, který tak dosáhl opakování tohoto kola a zvítězil už nade vši pochybnost. Mnozí Bělorusové totéž očekávali od Svjatlany Cichanouské, jenže to se nestalo. Možná i proto, že Cichanouská na rozdíl od Juščenka neměla v ruce žádná validní statistická čísla.

Libor Dvořák, publicista a komentátor

Na Ukrajině proto ke skutečné změně došlo až o deset let později, na Majdanu, který ovšem znamenal desítky mrtvých. Bělorusové by rádi Lukašenka donutili k odchodu klidnou cestou, jenže právě ukrajinský příklad ukazuje, že autokrat rozumí jedině jazyku síly. A po tom běloruští odbojníci patrně budou nuceni sáhnout také.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio

Související