Krvavý zrod Indie a Pákistánu. Dva miliony mrtvých a rány, které se hojí dodnes

Mahátma Gándhí před rokem 1942
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mahátma Gándhí před rokem 1942

Dva miliony mrtvých a patnáct milionů lidí na útěku. To je cena, kterou Indie a Pákistán zaplatily za svou samostatnost. Lidé ovšem neumírali v boji proti britskému útlaku, ale rukama svých vlastních sousedů. Krvavé rozdělení koloniálního panství před semdesáti lety zanechalo na obou národech ránu, která se nezahojila dodnes.

„Přijel tam plný vlak – nějakých pět set, sedm set lidí. Většina z nich byla mrtvá, zavražděná. Hlavně starší lidé, malé děti, mladé ženy. Zaútočili na ně a pobili je, postříleli. Pamatuju si, že jsem viděl mladou ženu, byla ještě naživu, ale měla otevřenou lebku. A věděl jsem, že jí nemůžu vůbec nijak pomoci, neměli jsme žádné prostředky.“

Tak popisuje jeden z často se opakujících obrazů zkázy provázejících rozdělení koloniální Indie v roce 1947 v dokumentu BBC John Moores, který v té době sloužil jako voják v Paňdžábu.


Dne 18. července 1947 byl přijat zákon o nezávislosti Indie. K faktickému rozdělení tehdejší britské kolonie došlo v noci ze 14. na 15. srpna téhož roku.

Rozdmýchaná nenávist

Vyčerpaná Británie se po skončení druhé světové války rozhodla vyslyšet volání Indie po samostatnosti. Hlavními politickými silami v zemi byl Indický národní kongres vedený Džaváharlálem Nehrúem a Mahátmou Gándhím a Muslimská liga vedená Muhammadem Alí Džinnáhem. Vize obou táborů o budoucím uspořádání samostatného státu se ale diametrálně lišily. A jejich politické spory rychle přerůstaly v násilnosti mezi náboženskými komunitami:

„Měl jsem přátele mezi muslimy a hrávali jsme si spolu. Ale když se blížilo rozdělení, začali mi to rodiče zakazovat. A pak se do toho vložili místní politici, kteří zasévali rozkol a rozdmýchávali nenávist. Říkali lidem, že jejich náboženství a jejich komunita jsou v ohrožení. A lidé se toho chytli,“ popisuje Aridaman Singh Dhillon.

Takto se na paňdžábském venkově z bývalých sousedů v průběhu měsíců a let vedoucích k samostatnosti postupně stávali nepřátelé. Od roku 1946 propukaly první střety mezi hinduisty a sikhy na jedné straně a muslimy na straně druhé. Stále krutějších pogromů se dopouštěly oba tábory.

Džaváharlál Nehrú a Muhammad Alí Džinnáh v roce 1946

Cesta k rozdělení

Zorganizovat přechod od koloniálního panství k nezávislosti dostal na začátku roku 1947 za úkol nový vicekrál Lord Mountbatten. Počítalo se s tím, že se Indie osamostatní asi v polovině roku 1948. Brzy po příjezdu do Indie Mountabatten shledal, že Indický národní kongres a Muslimská liga se nedokážou na podobě budoucího uspořádání dohodnout a země spěje k rozdělení na Indii a Pákistán.

Vicekrál po jednání s Nehrúem a Džinnáhem 3. června 1947 ohlásil, že Indie získá samostatnost už 15. srpna téhož roku, tedy už za dva měsíce, a o rok dřív, než se původně plánovalo. Všichni tři vyzývali ke klidu a pořádku – definitivní rozhodnutí zemi rozdělit a stanovení přesného data nezávislosti ale nepokoje naopak přiživilo.

Zhoršovaly je i spory o to, kudy povede budoucí hranice. Týkaly se především dvou historických oblastí: Paňdžábu na západě a Bengálska na východě. V obou provinciích žilo promíšeně 90 milionů hinduistů, muslimů a sikhů. A zatímco politici se přeli o tom, komu připadne ten který okres, lidé – často rozvášnění agitacemi místních předáků – vzali do rukou zbraně a začali útočit na své někdejší sousedy, ze kterých se najednou stali cizinci ve vlastní zemi.

Nemohli jsme jim pomoct

Pogromy se zhoršovaly a zprávy o násilnostech páchaných druhou stranou vedly ke stále brutálnějším odvetám. Silnice se v horkých měsících žhavého indického léta a nastupujících monzunových deštích začaly plnit kolonami uprchlíků. Lidé v nich umírali po útocích násilníků a lupičů, i vlivem vedra a vyčerpání

„Největší kolona uprchlíků byla dlouhá asi osmdesát kilometrů a mohlo v ní být tak dvě stě tisíc lidí. Někteří měli káry tažené buvoly, jiní šli pěšky. Nebyla zajištěná voda ani lékařská péče,“ popisuje jeden z tehdejších důstojníků Wajahat Husain hromadný exodus. Jen málo uprchlíků přitom mělo to štěstí, že se jich ujala vojenská eskorta. Místní bezpečnostní složky byly v rozkladu, protože i ony procházely chvatným rozdělením, stejně jako státní správa nebo železnice.

Dokonce ani přítomnost britských vojáků na některých místech nemusela ještě znamenat jistou záchranu. „Často se nás lidé snažili zastavit a prosili nás o pomoc a o jídlo. Ale my jsme jim nemohli pomoct. Neměli jsme žádné jídlo, které bychom jim mohli dát,“ popisuje John Moores bezmoc britských jednotek, kterých v zemi zůstalo příliš málo na to, aby mohly na celkové situaci něco významného změnit.

„Jak narůstala únava, začali se prchající lidé zbavovat svých zavazadel. Po třech, čtyřech dnech odhodili i ta poslední a zůstaly jim jen roztrhané špinavé šaty. A nakonec za sebou matky začaly nechávat své malé děti. Děti se plazily v příkopech u silnice, zatímco kolem se táhly tisíce a tisíce zubožených lidí. Byl to příšerný pohled,“ uzavírá svoje líčení Wajahat Husain.

Ženy často zabíjeli příbuzní

03776394.jpeg

Kromě dětí násilnosti roku 1947 dopadly silně zejména na ženy. Jedním z neotřesnějších symbolů tehdejšího utrpení je vraždění žen a dívek, které jejich mužští příbuzní v mnoha případech sami zabili nebo donutili k sebevraždě, aby uchránili jejich čest a čest svého rodu. Týkalo se to všech náboženských skupin, především ale paňdžábských sihků.

„Můj otec shromáždil ženy od nás z vesnice od 10 do 40 let. Nejdřív si zavolal moji sestru, bylo jí asi 18. Posadila se a můj otec pozvedl meč a setnul jí hlavu. Můj strýc i můj bratranec začali stínat další. Nikdo ani nehlesl, jen opakovali boží jméno. Nikdo neutekl, nikdo nevykřikl,“ vzpomíná i po šedesáti letech se slzami v očích Vír Bahádur Singh.

Údaje o celkovém počtu obětí se různí. Statistiky ale ukazují, že po rozdělení zůstalo bez domova asi 14,5 milionů lidí, prakticky stejně na obou stranách hranice. Dalších asi dva a čtvrt milionu lidí pak ze statistik zmizelo.

O půlnoci ze 14. na 15. srpna 1947 se – řečeno památnými slovy Džaváharlála Nehrúa – obě země dostavily na smluvenou schůzku s osudem. Násilnosti ale trvaly ještě řadu měsíců a Indie a Pákistán se ještě téhož roku dostaly do otevřené války. Sen mnoha generací Indů o samostatném státu tak zhořkl na samém počátku.